Letní dovolená je v nedohlednu, ve hvězdách, nebo možná ve tmě, tak proč si nedopřát aspoň nějakou jarní? Čtvrtý díl cestopisu.
4. den 29.4.2014
Na pokoji se těsně po sobě rozezní dva budíky, třetí o chvilku později. Nasnídám se, umyju a upravím, proces se neobejde bez menší nehody, když si nasadím jednu čočku naruby a ta mi vypadne přímo do ruky upatlané krémem. Uf, ještě že mám rezervní, jinak bych si musela zítra vzít brýle! Ve spěchu dobalím, ovšem venku se opět nestíhá, navíc pro tuto oblast typicky prší. To nám umožní nevšední pohled na ortodoxní židy s klobouky obalenými igelitem, pubertálnější část osazenstva se pokouší je z oken autobusu fotit.
Cesta do skanzenu větrných mlýnů v Kinderdijku je krátká, ale pršet přestane, takže nám nic nebrání vydat se na lehce mlhavou procházku po hrázích. U otevřeného muzejního mlýnu se rozmyslím, že přece jen dovnitř půjdu, naštěstí lze lístek koupit i tady, nejen u parkoviště. Jen ty davy turistů by tu být nemusely, pomyslím si a vydám se ještě dál podél kanálu. Možná zajdu až moc daleko, možná je rozchod opravdu krátký, jisté je však to, že avizovaný nádherný film v hale u vchodu už nestihnu. Než koupím suvenýry, je čas naskákat do busu a vyrazit směr Delft.
Tam přijedeme v půl dvanácté a vydáme se společně do centra. Je maličké, ale rozchod se opět ukáže příliš krátký. V novém kostele nafasuji společný lístek i do toho starého, dokonce pobavím slečnu, která se ptá na můj rodný jazyk. Průvodce v češtině bohužel nemá, strašně se za to omlouvá, já se smíchem volím angličtinu. Kromě náhrobků nejrůznějších osobností nizozemské historie jsou v kostele i obrazovky s dokola běžícími záznamy pohřbů členů královské rodiny. Přijde mi to trochu zvláštní, asi jsem z jiné kultury. Zaplacený lístek do starého kostela je škoda nevyužít, takže se v klidu projdu po městě až k druhému stánku božímu. Tam pánovi oznámím, že lístek již mám, na což odpoví „I keep him“ a vyloudí mi další úsměv. Ve starém kostele toho moc k vidění není, takže se vydám na cestu zpátky. Náměstí tentokrát obejdu, tudíž objevím místní bioprodejnu a roztomilé knihkupectví, kde koupím pohledy s kočičkami.
Na náměstí nakoupím modrý porcelán a sýry, když mi dojde, že čas na oběd se krátí. Sednout si do klasické restaurace již nepřipadá v úvahu, žádný stánek s hranolkami na obzoru není, takže zvolím plněný bagel. I jeho příprava trvá neskutečně dlouho, oběd si tedy vůbec nevychutnám, musím ho zhltat během pár minut a docela lituji, že jsem si ho nedala zabalit na cestu. Ještě rychle koupit pohledy (ach ti Němci) a už běžím zpátky do busu. Ani porcelánku jsem neviděla a navíc nutně potřebuji kafe. Na rozdíl od většiny předchozích dovolených se mi nepovedlo detoxikovat, takže zažívám muka pekelná, už si dávku koupit prostě nestihnu. K busu dorazím na poslední chvíli, ale nezdržuji a můžeme vyrazit zavčasu k příštímu cíli. Záhy se v interiéru roznese novinka z Čech, a to že Iveta Bartošová skočila pod vlak a všeobecné sázky na její schopnost přežít vše vezmou zasvé po informaci, že to má opravdu za sebou. Vášně musí krotit průvodkyně, Ivetu si máme nechat na doma, neboť nás čeká vyhlášená květinová zahrada Keukenhof. Lístky nám koupí hromadně a už se můžeme vydat mezi záhony. Jsem naprosto unešena rozmanitostí tulipánů i narcisek, ta paleta barev je naprosto neuvěřitelná, stejně jako tvary a střapaté tulipány. Nad tou krásou přestávám dýchat, já, která pomíjivou krásu květů neocení a v jejíž „péči“ zmírají na nedostatek pozornosti i rostliny z extrémních podmínek! Tohle se musí zažít, to prostě nejde popsat, dokonce se po téměř třech týdnech cítím jako živý člověk!
Opět se kazí počasí, ale první skleník je již na dohled a obsahuje i kavárnu, čehož hned využiji. Než dorovnám hladinu, venku přestane i cákat, takže nic nebrání dalšímu courání sem a tam, u větrného mlýna s vyhlídkou na tulipánová pole je dokonce i stánek s teplými holandskými vaflemi, tomu se nedá odolat. K večeři si dám hranolky, inteligentně si na ně vezmu dezertní vidličku v domnění, že je to dětská, okolí se musí bavit! U suvenýrů se vyřádím a pustím kartě pořádně žilou, dovolená je od slova dovolit si, ne? Ani poslední přesun není nijak dlouhý, nezbytná varování o zákazu brát si domů trávu apod. ale dostaneme. Vyvolají nesouhlasné bučení, představa německých policejních psů schopných vyčmuchat i oblečení z návštěvy koffieshopu ale odradí i ty nejvíc odhodlané. Ještě poučení o nejvhodnější cestě podání marihuanových přípravků a už jsme u amsterdamského letiště. U hotelového komplexu však nastanou nečekané zmatky, který hotel je vlastně ten pravý? Trefíme na třetí pokus, je až vzadu a vypadá spíš jako ubytovna. Dostaneme nové kódy (659974) a vrhneme se dovnitř. Pokojíček číslo 116 je horší než předchozí, navíc máme manželskou postel i s odpovídající dekou, naštěstí nám někdo půjčí deku a prostěradla z přistýlky. Venku se navzdory nařízenému odpočinku koná party posledního večera, z abstinenčních důvodů se neúčastním, a nejsem zdaleka jediná! Čtení mě taky moc nebaví, takže zalehneme nezvykle brzy.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
