Letní dovolená je v nedohlednu, ve hvězdách, nebo možná ve tmě, tak proč si nedopřát aspoň nějakou jarní?
1. den 26.4.2014
Odevzdám miláčka, sbalím se a hurá na autobus ve 20:35. Ještě na zastávce uvažuji, jestli jsem zhasla v chodbě. V devět už vystupuji na Smíchovském nádraží a u cvakátek si uvědomím, že Opencard zůstala doma. Hlavně, že mám stravenky, Alzheimer, to je věc, ach jo! Jdu si koupit lístky do automatu, díky čemuž mi ujede metro a sobotně večerní frekvence spojů mě dostává do časového presu a stresu. Navíc mám obsesi, že jsem nasedla do vlaku na druhou stranu, ale dobře to dopadne, takže pět minut po půl desáté dorazím na obvyklé místo srazu na Černém Mostě. Na ospravedlnění mírně pozdního příchodu mám tak leda typickou pražáckou výmluvu, že mi ujelo metro, naštěstí se nikdo neptá, takže se v klidu nalodím a v deset vyrážíme. Ještě na Hlavním nádraží nabereme zbytek účastníků a na uvítanou dostaneme pokyn zkontrolovat si, jestli máme peníze a doklady jako pas/občanka a karta pojišťovny, kterou také nemám, jen cestovní připojištění. Ti Němci! Situace je neřešitelná, takže o ní taktně pomlčím a doufám, že doma ležící doklad nebude potřeba (zatím nikdy nebyl, ale můj stav poslední týdny není zrovna optimistický...). Navzdory pozdní době a lékům neusnu, čtu si ještě poměrně dlouhou dobu.
2. den 27.4.2014
Pětadvacet minut po půlnoci dostaneme na přechodu v Rozvadově pokyn vylézt a umýt se. To jsem provedla doma, takže se jen protáhnu a vyvenčím, ovšem po návratu na místo výstupu bus nevidím. Šla jsem s davem, takže si nejsem moc jistá, záhy se ale objeví další bludní Holanďané a shodneme se, že náš povoz prostě zmizel. Postáváme venku ve vlhké zimě a čekáme, odkud se vynoří, takové blbé vtípky hned na úvod! Úleva je nezměrná, když se žlutý povoz objeví na výjezdu z nočního parkoviště pro kamiony, naskáčeme dovnitř a pokoušíme se usnout. Dřív, než se to podaří, nás staví německá policie a kontroluje všem pasy. No, ještě že nechtějí to pojištění, pomyslím si a snažím se v usínání navázat. Moc se mi to nedaří, až najednou zaregistruji cosi jako svítání a záhy stavíme u hranic Lucemburska. Je už po sedmé. Pobíháme po mokrém parkovišti, obsluha všemožných budek se nejspíš dobře baví, ale nakonec sociálky najdeme a můžeme se zkulturnit. Snídaně proběhne ve spěchu a můžeme vyrazit dál.
Lucemburk nás uvítá po osmé ranní, ještě dostaneme instrukce, co navštívit a upozornění, že máme jít na prohlídku kasemat hned po otevření, jinak to nestihneme. Ještě stačím zaregistrovat, že většina účastníků je poměrně pěkně oblečená, já mám outdoor, no těbůh! Město, které znám jen díky školnímu zeměpisu a vím, že se v něm koná tenisový turnaj, mě příjemně překvapí. Staré centrum má sympatickou velikost, projdu si nákupní třídu, kde to aktuálně moc nežije, co také chtít v nedělním časném dopoledni. Po obdivování květinových záhonů a nákupu pohledů je už čas na kávičku ve snad jediné otevřené pekárně, nakoupím i pečivo a zjistím, že moje francouzština vážně už za moc nestojí. Němčinu neovládám, takže to bude muset jistit angličtina, ale tak jedeme do civilizovaných zemí! U kasemat jsme brzy, ještě dříve než správce, takže dovnitř se dostaneme hned po otevření mříží. Dokonce zavrhneme skupinovou slevu, ušetřit dvacet centů asi nestojí za komplikace a zmatky s výběrem nekulaté částky. V útrobách opevnění se několikrát ztratíme, či možná „ztratíme“, protože venku se nakonec sejdeme všichni a včas.
/Pokračování příště.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
