Kdo se těšil na novou povídku o Majce a Kajce, bude tímto článkem zklamán. Chci se dnes věnovat něčemu zcela jinému, co je v rozporu s mojí výchovou a chápáním.
"Had enough of having nothing, I won't take just anything, have my mind set on something, all I want is everything," zpívá oblíbená americká skupina v jedné z méně známých písní. Zejména poslední (a koneckonců i druhý) verš maximálně sedí na mnohé lidi z mého okolí. Na mě sedí často ten první. I když... Taky bych chtěla všechno, ale cosi mi brání si říct.
Dnes jsou třeba ostré lokty, říká se. Moje však byly otupeny již v dětství. Přednost se musela dávat, podle situace mladším i starším. Téměř nikdy na mě nezbyla oblíbená čokoláda. Když na mě konečně přišla řada na houpačku, byl čas jít domů. Sedačky v tramvaji se musely nechat volné, co když přistoupí starý člověk (zpravidla je pak obsadily děti celoročně opálené menšiny). A když jsem si dovolila se ozvat, následovala smršť nadávek, výčitek a urážek. Tak jsem si zvykla držet ústa a loučit se s touhami.
Proto nechápu lidi, co musí mít všechno i bez objektivní potřeby. Například absolvovat spousty často nadstandardních školení. Oficiální zdůvodnéní znělo, že je to nutné pro složení zkoušek. Ale... Zkoušky byly složeny a někdo dále chodí po všech akcích co se objeví v nabídce. Prý nemůže zakrnět. A my se stále nacházíme ve stadiu čekatelů. Dobře, trochu se to poslední dobou pohnulo.
Před časem jsme se dozvěděli, a to dosti nevybíravým způsobem, že dříve nastoupivší mají přednost a na nás řada přijde. Jenže nepřichází, ač nastala slibovaná situace. A už vůbec nechápu lidi bojující v tomto do poslední chvíle. Ve výpovědi mají připomínky ke snaze druhých se aspoň někam podívat. Na nemocenské vymetají akce a regulérně pracujícím je tím blokují (nárok na volno a úhradu stejné akce má jen určitý počet jedinců). A ti, co přišli později, nás přeskákali.
Nic neříkat, tvářit se důležitě a brát, to je to, oč tu běží.
Ano, jde jen o fňukání neschopné osoby.
Omlouvám se všem, co dočetli až sem.
