Červený kohout přelétl přes střechy malostranské a nezastavil se ani před Pražským hradem. Mávnutím křídel kus Prahy v popel obrátil. Psal se 2. červen roku 1541 a pro Malou Stranu skončil kus života, aby mohl nový začít.
Dneska je horko opravdu pekelný. Nechci vůbec čerta škádlit, ale stejně tak tomu bylo v Praze i před 481 lety. Podle ustaraných slov Václava Hájka z Libočan v jeho kronice "Panovalo neobyčejné sucho a teplo."
2. červen roku 1541 byl pro Prahu opravdu smutným dnem. Na paláci Smiřických na Malostranském náměstí řemeslníci zrovna střechu opravovali, když kolem sedmé hodiny večerní rozpoutali svou nepozorností požár. Ten se stal pro Malou Stranu osudným. Služebnictvo si postupujícího ohně včas nevšimlo a plameny se tak rychle rozeběhly po celém paláci. Už přeskočily i do maštale plné slámy a než se lidé venku vzpamatovali, bylo pozdě. Džbery plnými vody se snažili uhasit běsnící plameny, ale marně. Oheň se doplazil až na Pražský hrad. Největší a nejničivější požár v dějinách Prahy to byl.
Celá ta pekelná hrůza trvala tři hodiny. 155 domů na Malé Straně tenkrát shořelo.To byla víc než polovina. Tolik škody… hořela svatovítská katedrála, celé Ludvíkovo křídlo a v popel se obrátil i nádherný, nově postavený Vladislavský sál. Shořely zemské desky, uložené na hradě. Do nich se zaznamenávaly prodeje a nákupy nemovitostí, dluhy a také soudní spory převážně mezi šlechtou. Padesát lidí zahynulo a celá Malá Strana zčernala tichem.
Lidé ale jen nehořekovali. Pustili se do práce a oprav. Ohořelé kusy domů navozili na Kampu, která se tím hezky navýšila a později mohli začít budovat i tady. Vystavěli novou Malou Stranu. V renesančním duchu, jak ji známe dnes. A že se jim to povedlo náramně! Jako bájný Fénix doslova vstala z popela. Neveselý příběh to je, ale s dobrým koncem.
Aby se už nic takového neopakovalo, postavili Pražané roku 1755 vedle kostela sv. Mikuláše vysokou věž. Doplňuje tak pěkně baculatou zelenou kupoli kostela a sluší jim to spolu tak, že byste vlastně ani neřekli, že nemá se svatým Mikulášem nic moc společného. Z jejího ochozu pozoroval hlásný každý kousek Malé Strany, jestli se někde znovu neschyluje k ohňovému běsnění. Bývalo to tu nepohodlné živobytí. Velká zima, 215 schodů, věčný průvan a málo místa. V krosnách si sem museli zvoníci vynášet obživu, vařili v černé kuchyni a jak fungoval záchod... to ani nechtějte vědět. Podle záznamů zhynul nejeden věžník na prochladnutí a zápal plic, některý se nešťastně zřítil ze schodiště a vaz si zlomil a další nešťastník se při obhlídce moc naklonil z ochozu a spadl jako pytel pod věž. Hned dva byty tu nad sebou byly. To aby se mohli dva věžníci střídat v nepřetržitém bdění nad bezpečím Prahy. Přesně věděli, kde jsou pekárny, kovárny nebo dílny, kde se pracovalo s ohněm. Když se náhodou stalo, že byl vidět podezřelý dým, utíkal věžník hned vyvěsit červený prapor, začal hulákat do hlásné trouby "hóóóří" a ještě rozezněl zvony na poplach. Postupem času vznikl v Praze požární hlásicí systém a zvonice tak přestala mít význam jako požární věž. Patří neodmyslitelně k Malé Straně, je z ní nádherný výhled a moc doporučuju navštívit ji. Uvnitř je skvělá a plná překvapení.
Fajn pátek.
