Taková kruťárna a navíc dobrovolná. Peřina se snaží nepohnout se ani o píď, ale v hlavě už běží film s názvem "Nejkrásnější ráno v Praze". A to je silná motivace.
Pět ráno ... budík zvoní…mám, nemám?! Nechce se z pod peřinky. Nebuď Kláro líná! A tak jsem skoro posvátně přesně v 5:59 vstoupila na Karlův most. Lucerny ještě svítí a moje srdíčko tančí radostí. Ještě že jsem to peciválovství ráno přeprala. Nebe se červená, jako kdyby mělo první rande s Karlovým mostem a mě je tak hezky, že úplně zapomínám fotit a jen se dívám a dívám... zážitky jsou nejvíc. A že jich tu zase bylo.
Scházím na spící Kampu. Ani živáčka tu není, jen holubi se shánějí po něčem k snídani. Očima počítám pilíře mostu, správně, je jich opravdu 15. A honem zpátky po Krannerově schodišti nahoru.Zrovna tu pomalu projíždí policejní auto...to minule prošel kolem mě hezky po svých policista jak z katalogu, to bylo fajnovější, ale což, budu skromná. Cupitám si to ke kovové mřížce na kamenném zábradlí. Ta připomíná místo, kde svrhli nebohého umučeného Jana Nepomuckého do Vltavy. Co bych si tak asi mohla přát? Mám to. Sahám pravou rukou na postavu svatého Jana, který je už celý dozlatova omakaný. Pět prstů levé ruky pokládám na pět hvězdiček na kříži pod ním a veledůležitá věc! Pravou nohou stoupám na malý zlatý puntík v dlažbě na zemi. Bez toho přání nefunguje a reklamace v tomto případě svatý Jan nepřijímá.
A pak už se sluníčko klube z peřin. Každodenní zázrak. Praha se probouzí do nového dne a Karlův most ožívá. Pozoruju ženicha a nevěstu v krásných bílých šatech, jak se na popud fotografa objímají a pusinkují. Cvak, cvak. Nevěsta si přezouvá místo lodiček žabky a zmoženě se posouvají po dvaceti metrech po mostě a předvádějí zamilované pózy do svatebního alba. A pak tu máme jako vždy houf instagramových krásek. Baví mě je pozorovat a hlavně mě udivuje ta vytrvalost, jak profesionálně špulí rtíky a hází vlasy ze strany na stranu. Je to tak srandovní. Ještě nožku vpřed, propnout špičku, zatáhnout břicho, zadek vystrčit… cvak, cvak, cvak, hurá, hotovo, vydechnout, břicho povolit, narovnat pusu z křeči … prohlídnout v mobilu, jak se dílo povedlo.. hm, asi nic moc, páč se proces opakuje… dvakrát, třikrát… Ale neee, proč musí stát zrovna před sochou, za kterou vychází sluníčko! To bych si zas ráda vyfotila já, milé krásky. Socha Piety je celá obestavěná lešením a pánové tam něco kutí. Když se opřu o zábradlí a zadívám se na hladinu Vltavy, vidím rybáře na malým kulatým nafukovacím kruhu. To jsou mi věci. Už je úplný světlo, den začíná, tak hurá do práce a zas někdy příště.
