Zoufalá neschopnost dnešních ideologů

Podstatou ideologie je to, že vnucuje ostatním své vidění světa. Kdo dokáže náš svět pojmenovat, zmocní se ho. Teprve jeho definováním může vládce uchopit pevně otěže do svých rukou. Ale dnes jako by se to vůbec nedařilo.

Při pohledu na všechny ty snahy, jak definovat dobu, jak ji popsat takovými vágními pojmy jako je postfaktická, post-postmoderní, případně doba čtvrté průmyslové revoluce, musí si člověk chtě nechtě pomyslet, zda z toho nevyvěrá čisté intelektuální zoufalství.

Zdá se, že to není jen chyba současných ideologů. Jako kdyby se dnešní doba sama bránila jasnému pojmenování. Chudáci ideologové v ní připomínají spíš soumary, kterým visí nad hlavou otep slámy, za kterou jdou s vyplazeným jazykem a doufají, že konečně kus slámy sežerou a budou se moci zastavit. Ale doba, pardon, otep slámy, je stále o krok před nimi a jejich frustrace z hladu jen o to víc stoupá.

Ubozí ideologové! Tak rádi by se zmocnili doby, nacpali ji do škatulek a vnutili nám svou představu! Čím to, že jim to nejde? Není to jen jejich mizivou představivostí, ale hlavně neuchopitelností doby. Její princip spočívá v její nepředvídatelnosti. V její roztříštěnosti a v rozmělněnosti. Poprvé v dějinách žijeme v době bez dějin. Poprvé v historii jsme bez historického cíle. Bůh už není smyslem, idea dobrem, pravda faktem, všechny takové pojmy patří na smetiště dějin.

A nad smetištěm dějin pláčí dnešní ideologové. Je to pro ně smutné pomyšlení, že už nejsou v centru doby. Snaží se ji zachytit ve svých dlaních, ale je příliš zetlelá na to, aby se jim to podařilo. Kanou jim krokodýlí slzy jako hrachy nad vlastní bezmocí. Svému sentimentu říkají moudrost. Moudré by bylo vrátit se k dějinám, oprášit modernitu, vytýčit ideály. Bez pravdy přece není možné žít, říkají tito rádobyelitáři.

Jenže všechno je už jen jako, i jejich elitnost. Dokonce i jejich snaha. Stavějí slovní konstrukce ze slov jako rodina, národ nebo dobro a když je chtějí obývat, bortí se jim jako domečky z karet. Připravují se na minulé války, ale současnou „Maginotovu linii“ nevidí. Ona totiž už žádná pevná bojová linie není. Ani mezi křesťany a muslimy, ani mezi EU a jejími členy, ani mezi virtualitou a realitou, je jen jeden svět, pseudosvět.

Ve slově „pseudo“ je totiž všechno obsaženo. Je to jediné slovo, které může popsat svět v jeho nepředvídatelnosti. Skrývá se v něm tajemství naší doby, tajemství světa, že všechno je jen hra. Orbis terrarum ludibrium. Právě pojem pseudo, který znevažuje sám sebe, může jako jediný postihnout to, že svět není už pevně ohraničená realita.

Svět nemá už žádné meze, ani reálné, natož virtuální. Toho si dnešní ideologové prostě nevšimli. Nakonec ani nemohli, protože to nevidí. Jako většina lidí žijí minulostí, zatímco současnost se povaluje na dlažbě. Nikdo si jí nevšímá stejně jako už tolikrát v historii. Leží jako ta nejubožejší mrcha a čeká, až ji někdo zvedne. Stejně jako kdysi Koperník obnažil vesmír, stejně jako kdysi Descartes odhalil vnitřní já.    

Stačí jen změnit úhel pohledu. Většina lidí nevidí, co vidět nechce. Drží se své ohlávky jako ti nejhloupější oslové. Jejich život se děje setrvačně, stále vzývají boha, stále podléhají iluzím, stále moralizují. Jenže bůh je pseudobůh, ideály jsou pseudoideály, dobro je pseudodobro. Do důsledků je všechno jako a v tom je jediná jistota. Jistoty jsou pseudojistoty, emoce jsou pseudoemoce, názory jsou pseudonázory.

Kdo si to dokáže připustit? Že život je pouze hra, realita smíšená s virtualitou, pravda smíšená se lží? Že právě v tom je svoboda? Že jen ten, kdo nepodléhá dogmatům, je lidský? Že lidskost je v jeho hraní? Že jediné dobro je v jeho kráse? A jediné zlo v jeho ošklivosti? V trapném a kýčovitém přehrávání? Pochopí už dnešní ideologové, že nezáleží na faktech, ale na rolích, aby vás zvolili např. za prezidenta?

Mohou to oslové někdy pochopit? Namísto toho brečí nad Trumpem, nad tím, že svět je bez jejich ideologie ztracený, hledají otep slámy, dějiny, které leží na smetišti, fakta, která platila včera, ale dnes už neplatí, postmodernu nebo post-postmodernu, dobu čtvrté průmyslové revoluce, čímž chtějí pochopit něco, co průmysl dalekosáhle přesahuje. Zoufalá neschopnost dnešních pseudoideologů...

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla