Génius, co se skrýval v hospodě

Když přestanete pít, vypadá svět nudně. Všechno to, co bylo tak zářivé, vášnivé, barvité a fantasktní, je najednou šedivé jako popel. Půl srdce jste spálili v té žhoucí výhni chlastu a zbytek je okoralý jako starý chleba.

Musíte si zvykat, že váš život má své všední obrysy a v nich hledat povyražení. Je to o to těžší, když se v celých Čechách rozhostila taková postmoderní nuda. Jenže pravý génius ví, že za dveřmi klepou už další dobrodružství…

„Jak jdou kšefty?“ zeptal se Michal na baru.

Kouč si jen povzdechl. „Dáš si frťana?“

„Právě jsem přišel o ledvinu…“

Michal si po tom, co daroval ledvinu, sám sebe hleděl. Vlastně mu přišlo vhod, že jeho syn měl ten úraz. Možná mu to zachránilo krk, protože jinak by jistě do toho znovu spadl. Jeho vůle byla slabá, zato strach o život byl jako u každého alkoholika velký. Jako kdyby všechny skvělé vlastnosti, které za dvacet let pití poztrácel, musel v sobě zase najít.

„Co dělá Hans?“ zeptal se Kouče.

„Hans“ byl místní pijan, typická figurka. Chlastal se železnou pravidelností, většinou až do zavíračky. Nebyl ani mladý ani starý, hubený ani tlustý, velký ani malý, prostě nenápadný týpek. Na všechno měl názor, všude byl, všechno znal, všemu rozuměl. Za pivo vždycky pružně změnil názor. Zásadní bylo, aby si to s nikým příliš nerozlil…

„Hansi, skoč mi pro cigára.“

„Co za to?“

Byl to takový český Honza. Přechytralý za pecí, co už dávno tuší, že ho nikde nic moc nečeká. Všude dobře, doma nejlíp. Při své lenosti měl čas „surfovat“, vzdělat se a mudrovat. Když někdo potřeboval spočítat alimenty, obrátil se na Hanse. Za panáka vám poradil. Vyznal se v politice, ekonomii, gastronomii, algebře, historii, kosmologii, metalurgii, filosofii. Jeho jméno nikdo neznal, pro hosty byl Hans, talent pro všechno.

„To už tady bylo,“ byla jeho oblíbená věta.

Každý náznak úpadku srovnával se starým Římem. Jeho polozvdělanost ho přímo lákala k tomu, aby citoval. Občas Orwella, občas Haška. Základ jeho názorů byl v tom, že Evropa spěje do kopru. Podívejte se, jak Řím, když si nedal pozor, vyvrátili barbaři. Stačilo, že římani zpohodlněli, že jim vládla hrstka mocných, že už neuměli bojovat.

Česká hospoda byla studnice moudrosti. Všichni rozuměli úplně všemu, ale Hans byl geniální. Když se napil, chrlil ze sebe data, krále, bitvy, historické příklady. Hosti ho za to obdivovali. Uměl spočítat osmimístná čísla z hlavy, zapískat Marseillaisu, ubalit cigaretu. Byl to zapřísáhlý liberál, kterého děsila každá změna.

„Tebe je u baru škoda!“ říkal Kouč, když za něj Hans zaskočil, zatímco si skočil domů zašukat.

Hans mezi všemi opilci perlil. Sedal tady bývalý vekslák, boxer, námořník, učitel, bachař, zvěrolékař. Já byl pro ně novinář - pisálek. Patřil jsem k cizím, k těm nahoře. Příliš jsem se ušpinil, ve zlatých devadesátkách. Ta nedůvěra ke všem úspěšným by se dala krájet. Každý štamgast se cítí být zneuznaný a mezi nimi vynikal právě Hans.

„Viděls ty přičmoudlíky?“ vykládal na záchodě, „tady bejvala prádelna. Znáš princip bělení?“

Chrlil na mě své rozumy a já si šel umýt ruce. Znal jsem až příliš dobře kecy o tom neznámém živlu, co by se měl „vyprat“. Do naší útulné hospody, bývalé prádelny, vlezli arabští studenti.

„Ty nás brzy sežerou!“ řekl Hans a omýval si ruce.

Bylo mi to jedno, jen mě udivilo, že ho nevidím v zrcadle. Stál hned vedle mě a já jsem viděl jen sám sebe.

„Jsou jako mloci!“ řekl Hans.

Všichni jsme si tady rozuměli. Bylo tak snadné přikyvovat. Stačila moudrá geniální Hansova slova. Jeden katastrofický scénář stíhal druhý. Bílý muž vymírá. Evropa zanikne. Muslimové nás vyvraždí. Chystá se nové peklo na zemi. Hansova představivost neznala mezí. Všechno podpíral příklady, důkazy z historie. Za dveřmi běsnila krize. Jestli nepřišla vloni, přijde určitě zítra. A všude kolem stále ta nudná česká průměrnost. Postmoderna se převalovala jako Leviathan.

„Se ti něco nelíbí?“ vyptával se.

„Ty se mi nelíbíš!“

Pamatuju, jak vstal od stolu. Okny sem dopadalo slunce, ale Hans nevrhal vůbec žádný stín! Bylo to zvláštní. Několikrát jsem zavrávoral, ale nakonec jsem ho trefil. Dva tvrdé direkty stačily…

Napil jsem se kafe a zapálil si. Uvědomil jsem si, že jsem Hanse neviděl od té doby, co jsem se vrátil z protialkoholické léčebny.

„No jo,“ mávl Kouč rukou, „sem chodí takových magorů...“

53. kapitola z knihy Otcovství