Deník spisovatele - postmoderna aneb ošklivá žába na prameni

Zdá se, že definovat naši dobu jedním termínem je nemožné. Na začátku byla postmoderna, ve filosofii a v literatuře, ale s ní ruku v ruce přišly další vlivy, které ještě víc společnost rozmělnily

Zdá se, že definovat naši dobu jedním termínem je nemožné. Na začátku byla postmoderna, ve filosofii a v literatuře, ale s ní ruku v ruce přišly další vlivy, které ještě víc společnost rozmělnily, takže je dnes tekutá tak, že ji nelze vůbec zachytit. Naše doba je jako žába na prameni, která stále víc oškliví a o to víc hnusně kváká. Používají se pro ni různé definice, mluví se o post-postmoderně, o postfaktické době, ale celý ten tavící kotel gender studies, ekologie a multikulturalismu, jen stále víc vře, bublá a jeho skupenství je nejisté. Možná by bylo nejlepší, kdyby se natrvalo vypařil jako pára nad hrncem.

Opět je nutné říct, že od 70. let (a u nás později) šlo o pozitivní vývoj a že přinesl kladné změny. Zrovnoprávnil společnost v mnoha ohledech, jak sociálně tak i genderově nebo etnicky. Později ovšem přinesl typický stereotyp, kdy bezbřehost znamená průměrnost. Jestliže využívám ekleticky všechno, co už tady bylo, opakuji se a vyčpívám. Hledám stále jiné variace téhož, jiné úhly pohledu, ale žádné nové cesty. Každý má svou pravdu, malý příběh, všichni chtějí být slyšet, a nikdo si jim nedovolí říct, že jsou nudní a prázdní. Jestli něco skutečně chybí, pak je to invence, nový směr, který prolomí hráze nudy.   

Z historie známe různá ekletická období, ale tak rozplizlé, jakým je posledních 25 let, tady ještě nebylo. Máme bezprecedentní lidská práva, liberalizaci a demokratizaci. Ale jako společnost degenerujeme, nejsme schopni inovace, opakujeme fráze a floskule, které nás vrhají do světa zdání. Jakákoliv autentičnost vymizela, zůstal jen konzum, neživotnost a multikulturalita průměru. Jediná cesta je navázat na to nejlepší, co vznikalo v minulém století. S odstupem času lze říct, že poslední tvůrčí vrchol byl na přelomu 60. - 70. let. V této době moderna vydávala své vrcholné plody.

Je možné po padesáti letech na něco navázat? Určitě ano, ale jen tak, že přijmu i to, co přišlo později. Dá se to popsat dialekticky: teze, antiteze, syntéza. Navázat a překročit. Velký příběh, krása, pravda, originalita. Na tom se přece nic nemůže změnit! Může to opět vznikat, být, protože po tom lidé v principu touží. V zásadě každý chce něco, co je lepší, co ho přesahuje. Jen tak může naplnit existenci, být sám sebou, jak nás učil Martin Heidegger, ukazovala francouzská nová vlna nebo o tom psal Gabriel Márquez. A k tomu hráli Beatles nebo Pink Floyd a maloval o tom Medek nebo Andy Warhol.   

Základní předpoklad je autenticita. Ta se vytratila tím, že pravda je jen úhel pohledu, že ji má tak trochu každý. Buď žiju opravdově nebo si na to hraju, což je fenomén dneška. Lidé ani netuší, že předstírají, že si lžou, že hrají falešné role. Ale není v tom velikost, ani krása, natož originalita. V průměru není opravdovost! Velký příběh žije ten, kdo žije sám za sebe, a takových mnoho není, a je třeba je vnímat. Přestat okřivovat ty, kdo mluví pravdu. Bez toho budeme žít "hyperkorektně" a utopíme se v kalném blátě. Ale kdo má odvahu políbit žábu, co sedí na prameni, že?!

Anebo ji kopnout do prdele…  

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jan Klar | neděle 3.11.2019 8:52 | karma článku: 18,55 | přečteno: 245x