Bohém dvacátého prvního století

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.  

„Podívej se, jak dopadl Kafka,“ řekl Havel své mamce, když mu vyčítala, že ukončil pracovní poměr na úřadu. To únavné papírování a nesmyslné tabulky ho strašně ubíjely. Kolik velkých talentů nutnost prozaické obživy úplně zmarnila? Vydal svou první knihu a tušil, že se odteď musí věnovat jen psaní. „Celé dny trávil v pojišťovně a psal až v noci. Kvůli tomu pak dostal tuberkulózu. Bral to jako vysvobození. Jenže zemřel, když mohl ještě toho hodně dokázat!“

Zmínka o nemoci na jeho mamku zapůsobila. „Jasně, Havlíčku, dám ti nějaké peníze na obživu.“

Havel zahájil svůj bohémský život. Koupil si garsonku, aby mohl v klidu psát jako Hemingway. K mámě chodil na večeře a nosil jí špinavé prádlo, protože neměl pračku. Ráno psal a pak měl volno. Musel toho hodně zažít stejně jako jeho mistři. Vnímat dharmu života jako beatníci. Skočit na nádraží na vlak a projet celou Evropu. Chodit po bufetech a poslouchat hospodské řeči jako Hrabal. Zajímat se o obyčejné malé české lidi, kteří jsou solí země.

Většinu času strávil na Facebooku. Lajkoval posty každého, kdo mu kdy nasdílel odkaz na jeho knihu.

„Dobrý pokus,“ napsala mu nějaká dívka Markéta, „dost výstižně popisuje naši generaci...“

Markéta se přezdívala Margot a dělala v knihovně. Měla originální statusy a zajímavé fotky na webu. Vypadalo to, že dělá do umění. Nechala se fotit nějakým profíkem a ani se moc nestyděla. Sama trochu fotila, malovala a hrála divadlo. Havlovi se její fotky líbily, hlavně ty, na kterých se víc odhalovala. Zdálo se, že nalezl svou velkou inspiraci. Poslal jí začátek druhého románu.

„Jo, fajn,“ odepsala, „trošku ukecaný...“

Zklamalo ho to, ale Margot mu nabídla, že mu to proškrtá. Když překonal ješitnost, s nabídkou souhlasil. Koneckonců, jak napsal Remarque, ženy jsou ty nejlepší kritičky.

Sám mezitím vyrazil na cesty. Chtěl být jako Kerouac, ale bál se naskočit do vagónu. Koupil si poznávací zájezd do Paříže. Všichni jeho mistři v ní v určité době žili. Třeba Balzac z města skoro celý život nepáchl. Jako první šel Havel na Montmartre, kde žil mladý Hemingway. Ubytoval se v dobrém hotelu a vciťoval se do duše chudého autora. Ta bohéma z dlažby úzkých uliček přímo čišela. Na internet dal několik fotek, které měly hodně lajků. Pak se vydal směrem k Seině a procházel bulváry se známými podniky. Oslovila ho nějaká prostitutka. Chvíli váhal, ale pak dostal strach. Moc dobře si vzpomněl, jak dopadl Maupassant, když chytil progresivní paralýzu.   

„Právě jsem si zachránil krk,“ napsal lechtivý komentář k fotce spoře oděné holky.

Paříž ho opravdu okouzlila. Cítil, že se v něm odehrává změna, která určí navždy jeho osud. Tady člověk přestává být šedý a obyčejný, jako byli lidé tam u něj doma. Z každé dlažební kostky, oprýskané omítky, pouliční lampy, mohl číst dějiny: Bourbonské, republikánské nebo císařské. Vnímal kostely i budovy pro invalidy. Nahlédl i do Moulin Rouge, kde se scházela bohéma. Viděl Eiffelovku a Vítězný oblouk, kudy projížděly napoleonské armády. Tady vznikl realismus, surrealismus i postmoderna. Kdyby sem Kundera neemigroval, nikdy by se nestal světovým spisovatelem.

„Já to dokážu!“ přísahal před domkem, kde v mládí bydlel největší mistr Ernest Hemingway.

Když se vrátil, zašel do bufetu na Florenci. Objednal si pivo a vyfotil se s opilci, kteří tam seděli. Každému zaplatil panáka, aby ho vzali kolem ramen. Měli drsné tváře, takové, do jakých píše perem sám život. Jenže pak, když uviděl fotku, kterou dal na Facebook, zjistil, že vypadá jako obyčejný pseudochlap...

„Máš to opravený,“ napsala mu Margot a přiložila soubor doc.  

Rozhodl se román vydat. Poslal ho několika nakladatelům, ale dostal od nich zamítavé odpovědi. Každý ho kritizoval za něco jiného. Jeden mu vytkl, že není vtipný. Druhý, že píše moc parodicky. Třetí, že je jako Irving a nejde s dobou. Snažil se jim vyhovět, opravoval, používal Delete, ale jen to o to víc kazil. Začal ztrácet sám sebe. Jako kdyby sám sebe nikdy neměl.

„Ty žiješ u jiný?“ řekla mu mamka, když za ní přišel. Nelíbilo se jí, že k ní už tak často nechodí.

„Mamko, nežiju s ní."

Přišel si pro peníze, ale žádné mu nedala. Řekla, že vyčerpal její kredit a že by si měl najít práci. Havel se rozhodl, že prodá garsonku, aby měl na obživu, a přestěhoval se do bytu k Margot…

Nakonec každý umělec potřebuje mít svou múzu.

 9. kapitola z románu Pseudochlap