Určitě si pamatujete na propagační spoty v televizi před vstupem do EU. Osobně mi v paměti utkvěl spot s řeckým kavárníkem, který tvrdil, jak strašně je rád za vstup do EU protože se mu žije tak, jako nikdy před tím. I kdyby ten kavárník z toho spotu byl skutečný, dneska by se nad ním nejspíš vznášel minimálně oblak krachu.
Špidlova vláda u nás tehdy vyčlenila na europropagandu 200 miliónů korun. Nic bych proti tomu asi neměl, kdyby byla objektivní, byla však absolutně jednostranná. Před časem jsem také někde četl rozhovor se zástupcem jedné neziskovky, která si tehdy zažádala o příspěvek na svojí kampaň. Nedostala nic. Chtěla totiž propagovat negativa členství v EU. K tomu ten pán dodal, že obdobně dopadli i ostatní, kteří chtěli takto otevřít veřejnou diskusi. Podobně to probíhalo nedávno i v našem milovaném Chorvatsku. Tam radši ani nestanovili minimální hranici pro platnost referenda a tak se při účasti 43,5% rozhodlo, že do toho jdou s námi. Uspěli by, kdyby jim v agresivní kampani nevyhrožovali tím, že bez EU jinak nebude na důchody a že mladí lidé budou třít bídu s nouzí? Za nás ještě slibovali především bohatství a hojnost na každém kroku, tady už začali sprostě vydírat.
Takže jsme si to odhlasovali a opět začali doufat v lepší zítřky. Od té doby bereme EU jako samozřejmou věc, bez níž bychom se neobešli. Pojďme se jen tak letmo podívat, co všechno se změnilo za těch pár let.
Ihned po vstupu jsme přišli o suverénní rozhodování o našem zemědělství, o ochraně spotřebitele, životním prostředí nebo o rozhodování o našem obchodu se zeměmi mimo EU. Po Evropské Ústavě (Lisabonu) nám postupně mizí suverénní rozhodování v daňové politice, pracovní legislativě, energetice, imigrační politice, v určování cílů hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti a především se od roku 2014 sníží hlasovací váha ČR v institucích EU a zvýší se hlas velkých států, především Německa.
A čeká nás také přijetí eura. Ať chceme nebo ne, jsme povinni ho přijmout a tvrzení, že nás do toho nikdo nemůže nutit, je lež. Naopak, v článku 140 odst. 2. SFEU je jasně napsáno, že o přijetí eura v určitém státu rozhoduje Rada na návrh Komise, po obdržení doporučení států eurozóny. Nic o tom, že bychom si směli rozhodnout my, tam není.
Už dnes vidíme, jak slabší ekonomiky na euru ztroskotali a pomalu s sebou táhnou i ostatní. Snad každý ekonom nad tímto projektem vrtí hlavou, ale politické ideje jsou bohužel silnější než racionální argumentace. A co přijde po euru? Automaticky se staneme členy bankovní a fiskální unie a především Evropského Stabilizačního Mechanismu. Zkrátka nad našimi penězi budou rozhodovat úředníci někde v Bruselu. Existuje snad větší znak ztráty suverenity, než předání pravomoci rozhodovat nad našimi penězi cizím lidem do centra „říše“? Skutečně si myslíte, že o nich bude rozhodováno lépe a především v náš prospěch? Ne! Pravomoci se tam přenášejí, aby se rozhodovalo ve prospěch celku! Je to celkem logické a ani se to moc v Bruselu nepopírá. Opravdu chceme, abychom se potápěli ve prospěch nejisté EU?
Od roku 2004 se toho změnilo dost a málokdo z nás by to tehdy tušil. EU byla dána právní subjektivita. Byla přijata evropská Ústava, která je nadřazená všem Ústavám členských států. EU má institut občanství (není přece možné být občanem mezinárodní organizace!), svoji měnu, své území, své „ministry“, svého prezidenta, svůj právní řád, … To jsou znaky státu jak vyšité. Dokážeme si uvědomit, že můžeme vykonávat jen ty pravomoci, které nám EU ponechá a že opačný trend je již dneska nemyslitelný? Tohle chceme po všech těch staletích něčí nadvlády?
Docela zamrazí pročítat si proslovy evropských vůdců a politiků, ve kterých mluví o společných uniích, politikách, společné armádě, justici, policii, zkrátka o všem společném. Vzniká tu před námi nová kontinentální vláda a my si naivně myslíme, že z toho něco trhneme a že na naší maličkou zemi budou naši vůdcové hodní a pěkně se o ni starat. V opačném případě to bereme jen jako nutnost a danost a jiné možnosti nevidíme. Každopádně obojí myšlení zametá cestu tam, kde jsme už mnohokrát byli a co se nikdy neosvědčilo…
Hodí se připomínat jeden zapomenutý citát, který zazněl na zasedání OSN v roce 1952. Pochází z úst Jeana Monneta, což je jeden z „otců zakladatelů“:
„Lidé Evropy musí být vedeni k superstátu, aniž by tušili, co se s nimi děje.“
