Ehm, další moje osobní krize, tentokrát dlouhodobý rozchod s dlouhodobým utlačovatelem. Nicméně, mazat to nechci, aspoň mi to připomíná, co jsem si tenkrát myslela a co jsem vyváděla. Snad vás to pobaví, mě teda hodně.
Každá z nás jí v sobě má. Nymfičku. Krásnou, krásně praštěnou, žhavou, žádostivou, bezprostřední, vtipnou, sebejistou, sexy … Je v nás od našich -nácti, svoje skvělé období si prožila a užila a teď už jen čeká. Čeká, že jí někdy za čas pustíme ke slovu, necháme jí nás ovládnout. Teď vyvstává čas na ALE… Práce. Rodina /Už? Kuš!/. Povinnosti. Život. Tak to ale být nemusí. A nemá. Copak to nechceme? Nepotřebujeme? Ano a ještě jednou ano! Pusťme jí ven! Ať si řádí! Jednou za čas, ať si dělá, co chce. Ať jde na pařbu uprostřed týdne a ráno nevstává. Ať si nalakuje nehty zase hezky na černo a obvolá starou partu kamarádek. Ať se usměje na toho pana Božského, kterého každé ráno potkává na zastávce. Ať vyplázne jazyk, na koho chce a kdy chce. Ať se nahlas směje, kde chce a čemu chce. Ať si koupí to TAMTO tričko a vytáhne ho spolu se svou známou /taktéž s vnitřní uspanou nymfičkou/ v sobotu do jejich baru. Ať si zaflirtuje s tím zajímavým a hezkým zajíčkem. Ať ukáže světu to skryté tetování. Ať si jde skočit bungee, nebo cokoliv adrenalinového, co už stejně dávno chtěla udělat. Ať se zapíše do toho kurzu, po kterém už dlouho pokukuje. Ať si opět přečte tu její knihu. Ať naše nymfička jednou za čas opět ožije a my s ní! A připomene nám, co jsme byly, co jsme a co hodláme být. Opravdově a právě teď.
