"Hlavně ne ženatého! Cože, on má děti? Tak jasně, že si s manželkou nerozumí, to říká každý. Ty mu to věříš? On se nerozvede, protože by o všechno přišel. Copak nevíš, že tě má jenom do postele? Proč s ním ztrácíš čas? "
Diagnóza: Nevěrný ženáč
Příznaky: smutek, "ona mi nerozumí, jen ty", "nikdy jsem nikoho nemiloval jako tebe", dobrý v posteli, "nespím s ní", "teď nemůžu", "teď nevolej", "nemůžu, nechci, nebudu", "kdybych měl jistotu, že se mnou zůstaneš, tak jí opustím", "nejsem sobec, to ty jsi", nevyrovnaná osobnost
Doporučená medikace: ujasnění si svého postoje k životu a v něm, psycholog, rozvod, veřejná ostuda
Můj poslední rok se nesl v duchu vztahu se ženatým mužem. Jo, je to vlastně klišé jako blázen. Seznámili jsme se a měsíc si každý den vyměnili několik mailů. Můj první ženáč. Můj poslední ženáč. Zamilovala jsem se do něj, nejen protože uměl psát, správně volil slova a působil na mě dojmem smutného opuštěného štěněte. Trochu přerostlého, což se mi líbilo. Kdo by ho nechtěl zachránit, že? Dát mu lásku a víru v lepší zítřky.
Tak jsme si spolu začali. První rande, první pusa. Druhý rande, skoro načapáni manželkou. Třetí rande, sex. Milování. To mě učil. Sex neexistuje, my se milujeme. Něžně, pomalu, hezky. S láskou. Samozřejmě jsem se zamilovala, už když jsme si psali maily. Nemyslela jsem, což ostatně nedělám nikdy. Neplánovala, nebo si nalhávala, že to není nic jiného, že prostě chlapa mám a že je ženatý? Pffff, no a co? Kdo nemá v dnešní době nějaký problém? Tramtadadááá, já mám ženáče.
A jelo to. Docela to i fungovalo. Ale já toho chtěla hodně, i když mi přišlo, že chci málo a ještě se mi toho nedostává. Čeho bylo relativně dost? Milování. Po každé hádce, v skoro každém setkání... Začala jsem si myslet, že když mám sex, tak je to v pohodě, všechno dobrý. Mám ženáče=mám to milování=mám lásku.
Kulový. Měla jsem akorát čím dál víc problémů. Hlavně ve svý hlavě. Proč tu se mnou nemůže být, ptala jsem se nad rakví babičky? Proč mi říká, že jsem náročná a na prachy, když chci k narozeninám něco víc než čokoládu? Proč nechce poznat moje kamarádky? Proč ještě pořád neví, jak se jmenují moji bráchové? Proč mě porovnává se svojí bývalkou? Proč, proč, proč. Vždycky z toho byly velké hádky.
Takže jsem zdrhala. Jemu, sobě, všem. Chodila jsem s jinýma, spala s jinýma, flirtovala s jinýma. A on tu byl. Pořád. Naštvaný. Smutný. Nenávistný. Zamilovaný. S otevřenou utěšující náručí. Se svým penisem, který jakoby vyléčil každou bolístku. Koloběh. Milovala jsem ho, nenáviděla, byla s ním, nebyla.
Dneska už vím, že to bylo od začátku špatně. Moc jsem chtěla, aby mě někdo miloval. Aby tu někdo byl. Aby měl někdo tu širokou otevřenou náruč. Chtěla jsem být hýčkaná, zbožňovaná, uctívaná. Chtěla jsem lásku za každou cenu. Pletla jsem si proto s ní sex. Ale sex, i když se mu říká milování, je pořád to samé. Sex a láska ještě neznamenají vztah. Byl moje schovka. Byl moje báječná droga. Co mě vyléčilo? Realita, jeho chování, kamarádky, které mi nastavovaly zrcadlo a říkaly, jak hnusně vypadám a jak se chovám, pud sebezáchovy. Nejvíc asi moje intuice, která mi od začátku říkala, ať se na to vyseru. Zacpala jsem jí pusu.
Vyzní to asi tak, že on je ten obludný a zrůdný. Ne, není. Je takový, jaký je. Stejně jako já jsem. Nezmění se, stejně jako já budu mít pořád svoje roztomilé povahové rysy. Poučení? Ženáč, který podvádí a podváděl, manželku nikdy neopustí, protože má svoje know how na milenky a je sobec. A že existují výjimky? To ale vždycky, ne.
