Kdysi dávno v roce 2008 probíhala literární soutěž s Irenou Obermannovou, úkolem bylo dopsat kus jejího textu do formátu povídky. Začátek je určitě její, konec určitě můj, ten prostředek nějak nemůžu rozlišit. Zkuste sami. Nálada celé povídky je odrazem mé tehdejší osobní krize, normálně nejsem zas až taková citlivka.
Chodila sem už asi rok. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc. Ale proč? Nijak zvlášť moc přece nečetla. Navíc si nemohla dovolit tu nic kupovat.
To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Také tady se hemžilo spousta lidí, podobně jako na ulici, ale vypadali vlídněji. Vandě se zdáli hodnější. Možná tohle byl ten důvod. Od té doby, viděla na ulici tamto neštěstí, bála se lidí pořád víc.
Vanda šla podél dlouhého regálu a četla si tituly. Příběhy jedné noci, Příběhy proti smutku, Pán much. Nic jí to neříkalo. Vytáhla si dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, aby si jimi mohla v klidu listovat.
Tohle bylo nejspolehlivější místo na světě, kde přestala vidět obličeje. Jak se tlačili, jak se ptali: „Ještě dýchá?“ Jak lačnili po krvi, po senzaci. A jak se nemohla z toho chumlu dostat. Cítila na sobě tlak těl, jejich teplo, jejich pachy. Chtěla pryč, protože ta žena umírala, houkání záchranky už se blížilo a Vanda se na to nechtěla s nimi dívat. Pak už jen utíkala ulicí a v zádech je pořád cítila. Pohledy, co se jich nemůže zbavit nikde jinde než v obřím knihkupectví.
Otevřela na straně sto dvacet osm. Někde slyšela, že pokud člověk chce znát odpověď na cokoli, má bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která mu padne do oka.
Tohle nebude obyčejný hon, protože to zvíře nezanechává stopy,četla. Přemýšlela o tom sdělení, které náhoda nadělila.
„To není moc veselá kniha,“ ozvalo se jí za zády.
Nepřekvapilo, že nad ní stojí a že se ani neposadí. Neměl by na zaplacení. Dala se s ním do řeči teprve včera, ale zná ho dlouho. Teda zná – od vidění odtud. Je nepřehlédnutelný. Páchnoucí bezdomovec, který hltá v knihkupectví jednu knihu za druhou od rána do večera, aby se zahřál. Zadívala se na cáry novin, které mu vyčuhovaly z bot místo ponožek. Neměla by se s ním bavit. Ale něco jí lákalo k hovoru. Snad nenucenost, s kterou pronášel slova, své názory.
Nebála se ho. Bylo jí ho spíš líto. Jak je to možné, ptala se sama sebe. Jak je možné klesnout až na dno, propast společnosti. Jak se to stane, že člověk, který je regulérním člen společnosti se vyčlení až na její okraj. Vlastní vinou či „osudem“? Lidé dělají, že ho nevidí, z odporu a hnusu, ale snad taky aby nemuseli přemýšlet o tom, že i oni jsou lidské bytosti jako oni a že to může potkat každého. Být vyvrhel, špína, skrvna, o které je lepší nepřemýšlet a neuvědomovat si realitu života. Vždyť život je už tak dost těžký, řekli by mnozí.
Má příjemný hlas, uvědomila si. Takový ten medový, hluboký, mužný, při němž mnoho žen zpozorní. Líbil se jí. Připomínal jí hlas Jeho. Všiml jsem si, že jste tu často, vytrhl jí z myšlenek o něm. Ano, odpověděla, chodím sem ráda. Mám ráda knihy, zalhala. Podíval se na ní a v jeho očích vzplály malé, sotva znatelné ohníčky. Hřály jí. "Opravdu tu jste jen kvůli knihám?" Asi jako Vy, ale já se chodím, protože můžu a ne protože musím, odsekla mu a vzápětí jí to přišlo líto. Tak příjemně to začalo a musí to skončit kvůli jeho dotěrnosti. Už musím jít, řekla a vstala. Nashledanou, řekl jí můž a v očích mu zajiskřilo.
Na ulici se zhluboka nedechla a při chůzi si rukou chladila hořící tváře. Dotěrný. Dotěrný jako ten pocit těl tlačících se u toho neštěstí. Zvláštní, uvědomila si při chůzi, nebojím se ho. Protože není normální, není jako ostatní, ptalo se něco v ní. Protože už neumíš vyjít s obyčejnými lidmi, lidmi, co se milují, rozčilují a nakonec stojí u bouračky a bahní po senzaci?
Druhý den jí do práce volala matka a opět se ptala, kdy přijede domů. Domů? Nikdy se tam doma necítila, maloměsto jako vyšité, kde o ní všichni všechno věděli. Nebo alespoň si mysleli, že vědí, intorvetrka, říkali si, v kolektivu neoblíbená, nezařaditelná, otloukánek. Divné dítě starých rodičů. Divná holka. Nechtěla tam jezdit a taky se tomu snažila vyhnout, jak jen to šlo. Stejně si s nimi nerozuměla. Byla jedináček, vymodlený a tak měli jasné představy, jak naloží s jejím životem. Maturita, manžel, děti a společný život na maloměstě... Snažili si svůj sen zrealizovat stůj co stůj.
Myslela na matčina vyčítavá slova, ještě když se šla uklidnit do svého předraženého knihkupectví. Ne, nepojede nikam. Určitě by Ho potkala, s jeho krásnou a šťastnou ženou a dětičkami. Je to už dlouho, co se rozvedli. Jsi můj most se světem, říkavala mu a on se tomu smál. Milovala ho a upnula se na něj, vzdala se i střední školy k nelibosti rodičů. Chtěla s ním být až do konce života. On ne. Byl to omyl, řekl tenkrát, miluju jí, vždycky to tak bylo a chci se hned rozvést, čekáme spolu dítě. Hrozná bolest, jako kdyby mi do hrudi vyřezával ta slova, jedno po druhém a děsně pomalu. A ty jeho oči, tolik lítosti a potlačované radosti zároveň. Nejradši bych mu je vypíchla, říkala si v ten moment, ale zase nic neudělala. Pak se hned odstěhovala do města a žila už jen s kočkou. Aspoň mohla dálkově dostudovat.
Myšlenky jí výřily hlavou, jak pomalu postupovala mezi regály. Bloumala očima a hledala ho. Opravdu, vyhlížím ho, musela si přiznat v duchu. Potřebovala jeho uklidňující přítomnost. Jeho sametový hlas. Strávila tam 2 hodiny.
Další dny ho stále vyhlížela a vymýšlela příběhy, které se mu mohly přihodit. Pak ale měla hodně práce a při všem stresu na něj zapomněla. Na to teplo z jeho očí. Už se jí ani nezdálo o jeho hlasu.
To, co se pak stalo, ani po letech nedokázala pořádně pochopit. Vracela se z práce a na jedné rušné křižovatce to zase uviděla. Hlouček lidí, jak se nad něčím sklání. Masu, slintající po krvi. Zůstala stát na chodníku. Srdce se jí prudce rozbušilo, potily se jí ruce a měla sucho v ústech. Chtělo se jí rozběhnout pryč, ale naopak se tomu místu žačala přibližovat. Magicky jí k sobě vábilo. Chtělo se jí zvracet, ale postupovala krůček po krůčku. A pak ho uviděla. Ležel tam, přesně takový jako ho viděla naposledy, špinavého a s novinami v botách, ale teď mu z koutku úst vytékala krev, temně rudá teplá tekuitna. Evidentně ho srazilo auto a náraz ho odmrštil tak, že hlavou dopadl na obrubník. Umíral. Ještě dýchal, ztěžka a oči měl pevně semknuté. Došla až k němu a v tu chvíli je otevřel a ona opět uviděla to teplo ohníčků. Mlčky se na sebe dívali a její srdce se začalo uklidňovat. Hlavou jí vířily myšlenky a jeho oči ten vír zpomalovaly a vpíjely se do jejích. Je to v pořádku, budeš v pořádku, najdi v sobě tu sílu žít, říkaly jí. Zhluboka se nadechl a oči mu strnuly. Zachránka, která právě přijela, konstatovala exitus a naložila jeho mrtvé tělo. Hlouček lidí se loudal z místa činu, ale ona tam ještě stála. Jako ve snách se pomalu rozešla domů. Tu noc se jí zdálo o jeho medovém hlasu a teple jeho očí a slyšela uklidňující „budeš v pořádku“. Ráno vstala a začala nový život.
