Jak jsem nakonec skončila u tyče

Jsem osoba zvědavá a ráda zkouším nové věci, protože ze všechno nejvíc nesnáším nudu (a blbý kecy, ale to je jiná). Nepatřím mezi ty, co se bojí experimentovat a dělat něco jiného než většina. Až jsem nakonec skončila u tyče.

moje nová učitelka Elena Gibsonfoto: Pole Dancing School V posledních měsících jsem se kromě chůze prakticky nevěnovala pořádně žádnému sportu, natož tanci, který mě prostě přestal z jistého důvodu zcela zajímat a ani po téměř roce jsem nenašla ztracenou chuť a zájem. Vyzkoušela jsem si pár lekcí zumby, párkrát jsem vyrazila na vodní aerobik, tak dvakrát týdně sáhnu po činkách, co se válí vedle gauče (těch menších, nejsem Rambo!), občas si dám pár soukromých lekcí tance bez valného výsledku, že by se mi vrátila chuť a radost a to je tak všechno. Moje líné já se raduje, to aktivní je naštvané a znechucené. Po pravdě řečeno nebýt mých nových kamarádek, asi bych se nedokopala na dnešní cestu na trénink tance u tyče. Vždycky jsem si předtím našla výmluvu, většinou práci, které mám více než nad hlavu. Ale už by začalo být blbé pořád odmítat pozvání, notabene na lekci s tanečnicí, na kterou ostatní musí čekat několik měsíců a neváhají za ní létat ze všech koutů světa. Od doby, kdy se stala mistryní světa ve svém oboru, se z ní stala legenda. To jen tak na okraj, aby bylo jasno, že se nebudu otravovat na lekcích nějaké rádoby učitelky a odbornice. Když už, tak už, přece nebudeme troškařit, ne? Jestli se ošklíbáte při vyslovení spojení tanec a tyč, tak vás rovnou mohu vyvézt z omylu. Sama jsem jej také považovala za zábavu lehkých ženštin v nočních klubech, kam noha slušného občana nezavítá. Jenže pak jsem potkala Elenu Gibson a změnila jsem názor. Začala jsem se více zajímat o to, jak se z této bývalé úspěšné baletky stala tanečnice u tyče a později majitelka největší taneční školy zaměřené na tento druh pohybu ve Velké Británii. Nastudovala jsem si její vystoupení, spoustu času jsem s ní strávila povídáním, z čehož vzniklo pár článků a zjistila jsem, že se jedná o skutečně náročnou disciplínu, které se s velkou pravděpodobností brzo objeví i na Olympiádě. Asi se budete ptát, jak může tanec u tyče souviset s Olympijskými hrami. Zcela jednoduše, nejedná se totiž o klasický tanec, ale o sportovní disciplínu a ne zrovna jednoduchou. Což jsem si ostatně vyzkoušela na vlastní kůži. Zvládnout náročné pózy, není taková sranda, ale pořádná dřina. Moje obavy, abych nevypadala na hodině jako blbec se hned na začátku potvrdily. Dorazila jsem do studia s představou, že se tam prostě budeme jen tak kroutit a držet se coby začátečníci (jaksi mi nikdo nezdělil, že všechny přítomné již alespoň nějaké zkušenosti mají) pěkně při zemi. Omyl! První cvik a hned jsem se - skoro - vznášela ve vzduchu. Pokus o pozici zvanou "swan - labuť" mi párkrát nevyšel, rukám se tak nějak nechtělo držet váhu celého těla a odmítaly poslouchat. Ostatně jsem od nich ani nic jiného nečekala, i to je důvod, proč jsem si nezvolila třeba salsu, ale tyč - pro maximální zpevnění horní poloviny těla. Spodek moc trénovat nemusím, jak jsem si dokázala v pozici "fireman - hasič", která závisí čistě na síle stehen. Toho jsem zvládna napoprvé a hned v pokročilé verzi (a dostala jsem pochvalu, heč) a i první fáze horizontální zavěšení mi jde na jedničku. Po dvou hodinách jsem pořádně cítila každý sval na těle a hlavně ruce si stěžovaly, že jsem jim dala pořádně zabrat. Však také nakonec tu prokletou labuť zvládly a ne jen jednou. Ale byla to pořádná fuška, to se přiznám. Prsty a dlaně mě pálily, o lehké bolesti v oblasti zápěstí a horní části paží nemluvě. Elena se mi pak přiznala, že její lekce jsou mnohem náročnější, než kdekoliv jinde a s jinými učiteli. To já ovšem vřele vítám, protože mám ráda výzvy a tohle výzva skutečně je. Takže žádné vrtění s polonahým zadkem a chybějícím vrškem, pokud si vážně chcete dát do těla a posílit "problematické" partie a ještě se u toho pobavit, doporučuji pole dance. Jen se připravte, že to je makačka a to pořádná.