Vyprávění o pratetě Karolíně, její hypochondrii, příbuzných, hezkém knězi a o tom, kdo nakonec vyhrál v dědické loterii.
Každý má tetu. Ať už pravou nebo nepravou, hodnou, zlou, prima nebo nesnesitelnou.. Naše prateta Karolína patřila svého času k takzvaným vyšším vrstvám – bydlela ve vile v Praze, k tomu vlastnila venkovský dům se sadem, kde trávila s manželem volné dny. Nenalíčenou byste ji na ulici nepotkali. Štíhlá, vždy upravená, účes samá vlnka, s noblesním nadhledem vládla mému prastrýci i životu příbuzných.
Jenže nic není nikdy jen černé nebo bílé, a tak i teta Karolína měla problém - trpěla hypochondrií. I když je otázka, zda více trpěla teta, nebo všichni okolo.
Jak kdysi dávno její postižení trefně pojmenoval můj dědeček - teta byla "nebožka" už od svých patnácti let, kdy začala listovat domácím lékařem a postupně u sebe začala pozorovat příznaky všech chorob, které zde našla.
Protože to teta brala poctivě, byla často v nemocnici na různých vyšetřeních. A jak se tak o sebe bála a lékaři nic nenacházeli, začala teta vidět všude spiknutí a nepřátele. Došlo to tak daleko, že skončila na psychiatrii, kde ji chránili před četnými invazemi nepřátelských lidí z kosmu.
Prastrýc zemřel, o pražskou vilu pratetu Karolínu připravili jeho příbuzní, čímž jim Karolína přestala připadat tak „nebezpečně bláznivá“ a mohla se z psychiatrie vrátit alespoň do svého venkovského domu. Tady prateta utratila spoustu peněz za zabezpečení - poplach, zámky, mříže, žaluzie…a nadále „umírala“ na desítky nemocí.
A protože byla sama a skutečně měla strach nejen ze svých nemocí, ale i možných nepřátel, kolikrát volala v kteroukoliv denní i noční hodinu policii, sousedům, příbuzným nebo jen známým, aby jim dramaticky vyprávěla o tom, kdo se na ni díval z obrazu, co visí v obýváku. Že někdo chodí pod okny, kouří pod lampou před jejím domem či dokonce hází kamínky na okna stavení.
Nemusím říkat, že za nějaký čas, už toho měli plné zuby i ti nejtolerantnější a nejtrpělivější. A tak teta přišla s geniálním nápadem. Vždy si vybrala jednoho důvěrníka a tomu odkázala vše, co vlastnila - venkovský dům se zahradou, sad, šperky, peníze...
Nápad to byl dobrý. Prateta Karolína stanovila dědice, a to se vší pompou u notáře, aby nebyly pochybnosti, a pak už volala jen tomuto vybranému jedinci. Tetě bylo skoro sedmdesát, byla „těžce nemocná“ a tak někteří podlehli kráse myšlenky přijít snadno k penězům. Jenže! Přes všechna odhodlání a motivaci, nikdo nevydržel tuto pozornost dlouho. Po čase tetě řekl něco upřímného, jako: "Dojdi si k lékaři."
"Nemohli jsme to probrat až ráno?"
"Znovu ti říkám, že v tom obrazu nic není, ale jestli z něj máš špatný pocit, tak ho prostě vyhoď!"
"Tvůj dům je už jako pevnost, tam se nikdo nemá šanci dostat, tak se nemáš čeho bát! Klíčovou dírkou? Ty seš fakt cvok! Začni konečně brát léky!"
Ale teta prášky nebrala, protože se obávala, že jí je mimozemšťané nebo nepřátelé vyměňují za drogy a budou ji tak lépe ovládat. Místo toho se prateta na svého dosavadního oblíbence naštvala a našla si jiného dědice. Kdo by si ji dovolil odmítnout, když na něj čeká taková odměna?
Dědictví takto oběhlo první rodinné kolečko, pak druhé a třetí. Občas teta Karolína přešla z příbuzných na sliby sousedům a posléze různým organizacím, charitám a domovům pro seniory, podle toho, kdo se jí zrovna hodil. Málokdo dědil déle než pár měsíců. Někteří rodinní příslušníci se stali univerzálními dědici již tolikrát, že to došlo všem – stačí nevhodná věta, či nedostatečně rychlá reakce na tetino noční volání, a postavení univerzálního dědice je v trapu.
Tetině zálibě ve změnách poslední vůle jsme začali říkat "Nebožčina dědická loterie" a už jsme jen, bez jakéhokoliv úsilí, čekali, kdo nakonec získá „výhru“.
Nesmím zapomenout zmínit, že do hry vstupovala ještě jedna tetina libůstka – pokud se v jejím okolí objevil hezký mladý muž, stával se dědicem mimo pořadí. Byl to takový žolík ve hře. Nestávalo se to moc často – většinou, když k tetě přišel pohledný řemeslník namontovat další zabezpečení nebo si některá z neteří přivedla manžela. I já jsem tak byla, díky manželovi, asi dva měsíce dědičkou. Ale pak teta potřebovala instalatéra a dědicem se stal strýc Josef, který jí spravil odpad v koupelně.
Pratetě Karolíně už bylo přes osmdesát, když se rozhodla, že jí bude lépe v domově důchodců a přestěhovala se tam. Do měsíce zemřela na rakovinu. Bylo to rychlé a nečekané. Celá rodina předpokládala, že dědictví (výhru) získá domov důchodců, kde teta dostala své místo doslova ze dne na den. Nakonec už toho stejně tak moc nezbylo. Teta stihla svůj majetek utratit za zabezpečení domu, který však jinak nechala chátrat a vše cenné rozdala ještě za života, když už příslib dědictví nestačil a bylo třeba přejít od slov k činům. Bylo nám tety svým způsobem líto, vzpomínali jsme jen na to dobré, a vystrojili Karolíně bohatý pohřeb.
Účast byla hojná. Ani nevím, jestli se všichni chtěli přesvědčit, že již skutečně skončily četné tetiny poplašné noční telefonáty, nebo lidi přitáhlo její poslední přání, aby nad hrobem promluvil kněz. V obci, kde teta žila a kde se konal pohřeb, není farnost, proto šlo o událost překvapivou a neobvyklou.
Ve chvíli, kdy už měl pohřeb dávno začít a všichni jsme napjatě čekali na kněze, ozval se před hřbitovem motor auta, hlučná hudba a kvílení brzd. Dorazila zcela nová bílá Kia, plná samolepek hokejových klubů, ozdobená vlaječkami - zrovna se hrálo mistrovství a bylo jasné, že v autě sedí hrdý Čech.
Účastníci pohřbu začali nikterak nenápadně nakukovat přes vrata hřbitova, kdože to narušuje důstojnost okamžiku. Nebyli to však nezvedení příbuzní z Prahy, jak se očekávalo. Z rámusícího auta vystupoval kněz. Zapomeňte však na muže v černém, s pokorou na líci, černým biretem (čapkou) a ošlapaných botách. Tohle byla jiná liga.
Nezvykle vysoký štíhlý muž v bílé klerice. Jen přes ramena měl položenou fialovou štolu. Něco bylo špatně. Jeho účes byl až příliš nagelovaný, výrazné brýle příliš drahé, stejně jako značkové sportovní mokasíny čouhající pod bílým hábitem.
„Kámoška k němu chodí na náboženství. Na škole dělal modela,“ pošeptala mi sestřenka stojící vedle mne. Věřila jsem jí. Byl to krásný muž a mohl by se tím jistě živit i teď. Proč dělá kněze? Mé úvahy skončily, když promluvil. Celý pohřeb bylo úžasné divadelní představení s ním v hlavní roli. Teta odešla jako šlechtična. S pompou a odpuštěním božím. A za to se platí.
V rámci dědického řízení jsme zjistili, že toho po tetě nezbylo zdaleka málo. Jen šperky by zasytily menší chudobinec. Ale nikdo z příbuzných nedědil. Nebožčinu dědickou loterii vyhrál onen pohledný kněz z pohřbu. Měl žolíka.
