Tak s touhle nikam nejdu! - povídka

Zpoza rohu vyjde blonďaté monstrum v červené péřovce a šine si to přímo ke mně. Ale to nemůže bejt ona. Že ne? „Ahoj!“ řekne ten parní stroj, „Ty jsi Tomáš, viď?“

„Jo,“ vypadne ze mě, ještě než to stihnu zadržet. Sakra! Ale třeba je to jen předvoj a Alena přijde za chvíli. Někde se zdržela nebo je v nemocnici… Myšlenky mi jedou hlavou jako rychlík, co nikde nestaví.
„Já jsem Alena,“ řekne ona a já vím, že mě čeká děsnej večer.
Jak mě vůbec mohlo napadnout, že to bude jinak? Že by s někým tak průměrným jako já, chtěla chodit ta nádherná holka z fotografií na seznamce. Proč taky, že jo…? Jsem celej průměrnej – průměrnej vzhled, průměrná práce za průměrný prachy, průměrně hraju na kytaru, průměrně kopu fotbal, průměrně lyžuju… Vždyť já jsem průměr všech průměrů.
„Málem jsem tě nepoznal,“ utrousím a podám jí tu voňavou pýchavku s ohmataným stonkem, co žmoulám v ruce.
„Fakt?“ zeptá se mě a vykulí oči. Připomíná u toho ty legrační zvířátka z animáků.
„Tak na těch fotkách jsi vypadala trošku jinak…“ zamumlám. Je zbytečný cokoliv vysvětlovat. I ona přece musí vidět, že mezi obrázky na seznamce a právě zjevenou realitou, je rozdíl několik let a asi dvacet kilo.
„Já se hrozně nerada fotím,“ připustí Alena, „Tak mám tam delší vlasy a asi vypadám o trošku mladší, ale o moc ne,“ mávne rukou, „Nakonec, věk mám na profilu napsanej. I když je teda fakt, že se na to dámy neptáme,“ zasměje se. Ten zvuk mi vůbec nesedí ke hřmotné postavě. Patří někomu veselému až bezstarostnému. Někomu, kdo má v životě jen štěstí, je pro každou srandu a žádnou nezkazí.
Měl bych jí dát šanci... Blbost, s muflonem chodit nebudu! Perou se mé dobré a špatné stránky mezi sebou.
„Kam půjdeme?“ ozve se Alena.

Chtěl jsem říct: „Do kina, tam je tma,“ ale spolknul jsem to. Původně jsem plánoval vzít ji do našeho klubu, že si dáme mňaminu, předvedu jí, jak umím hrát šipky (lehce nadprůměrně) a pochlubím se s ní klukům. Jenže to ještě vypadala jako blonďatá kost k nakousnutí.
Když znám realitu, a vím, že je spíš k přežrání než sežrání, nemám nejmenší chuť se někde předvádět. I když zejtra uslyším spoustu keců, kde jsem nechal tu svoji krásku ze seznamky, a proč jsem ji nepřived… Ale radši budu dělat tajemnýho, než bejt za zoufalýho trapáka.
„Hele, já nevím, sorry. Chtěl jsem tě vzít do svýho klubu, ale jako na potvoru, maj dneska nějakej sanitární den, nebo co…“
„Aha,“ řekne vesele, ale v očích se jí objeví podivný stín.
Je mi jí líto. Tak jsem navrhnul známou hospodu v centru – U statečného rytíře. „Bývá tam plno, ale třeba seženeme flek.“
„Mám tam známýho. Něco nám najdou,“ zasměje se Alena a zavěsí se do mě. Že já, blbec, furt strkám ty ruce do kapes…
„To je prima. Jen jsem se chtěl omluvit už teď, víš, že budu muset domu dřív, než jsem počítal…“
„Aha… A proč?“
„Domovní schůze. Úplně jsem na ni zapomněl,“ lžu, jako když bulvár sází titulky. Nikdy bych na schůzi čehokoliv nešel, ale lepší možnost mě nenapadla.
„Schůze? Fakt? To ještě existuje?“ podiví se Alena.
„No jo, je to hrozná nuda. Ale kdo nepřijde, tomu zvednou nájem…“

Alena se začne smát tím svým kouzelným smíchem. Kde se to v tý obludě bere?
Náhle zastaví, a jako by jí to došlo, se mě zeptá: „Hele, narovinu, myslela jsem, že jsme v pohodě. Ale jestli se mnou nikam nechceš, tak to řekni rovnou a odpískáme to…“
Dívá se mi přitom do očí a já nevím, kam bych uhnul, „Ne, to ne. Sorry…“
Naštěstí jsme došli až k tý hospodě „U statečného rytíře“ a já se tak vyhnul dalším výmluvám, protože jsem se zamotal do toho, jestli má jít první ona, abych jí dal jako přednost, nebo já, abych ji jako ten rytíř uchránil před půllitrem. Stáli jsme u dveří a navzájem se pouštěli tak dlouho, až jsme se naštosovali do těch dveří oba. V minutě mi docvaklo, že tlustá ženská má jednu výhodu – na rozdíl od rámu dveří, netlačí. Zapadl jsem do těch jejích boků jako do polštářů.
Vešli jsme dovnitř. Alena šla rovnou k výčepu. Hřmotný chlapík ji objal obrovskýma pazourama a kývnul na mě, ať jdu k nim.
„Zdárec, tak ty jsi ten Ájin objev z netu?“ zachechtá se a já chci pryč. Kývnu.
„Ty vole, víš, že ti tady všichni záviděj?“ zaburácí ještě a bouchne mě do zad.
Tak to teda nevim. Tlustou ženskou má doma kdekdo, tak proč by ji zrovna mně měli závidět? A pak to přišlo. Najednou bylo kolem baru plno. Každej někam šel, a nezapomněl se zastavit u nás, pozdravit Alenu a mě sjet výhružným, někdy i uznalým nebo udiveným pohledem.
„Ahoj Álo, kde se flákáš. Už tejden jsi tu nebyla…“
„Ajo, rád tě vidím. Zastav se na šachy.“

„Čau Aleno, to je dost, že tě taky vidíme…“
„Hele, princezno, takhle se chodí domu?“
Nestačím to ani sledovat. Mám dojem, že jsem tu s celebritou, kterou znají všichni kolem, jen já ne. Dívám se na tu holku novýma očima. Je malá, což je u holky určitě fajn. Nakonec, já jsem průměrnej, takže spíš taky malej. Blonďatý vlasy jsou super. Sice už nemá mikádo jako na fotkách, ale to si může nechat dorůst… Má krásnej úsměv a oči...
Je možný, že se tak proměnila? A co ta postava? Je to divný, ale když si sundala tu šílenou péřovou bundu, tak dobrejch deset kilo zhubla… Ty vole, Tomáši, koukej se sebrat, nebo ti tu kost někdo přetáhne!!!
Nafouknul jsem ramena a prodral se k Aleně, „Tak co, půjdeme si sednout?“
Zasmála se tím svým zvonkovým smíchem a kývla: „Půjdeme.“
Usadil jsem ji ke stolu, pověsil nám bundy a omluvil se, že musím na záchod.
„Hned jsem zpátky!“
Stojím tam u mušle a přijde chlápek, pak druhý a za chvíli je tu plno. Radši jsem se oblík.
„Děje se něco?“ zeptám se, a je ve mně malá dušička. Jestli se na mě vrhnou, zbyde jen mastnej flek.
Dvoumetrovej chlap mi položí na rameno potetovanou pazouru: „Tak tebe si vybrala… Divný. Hele, mladej, aby bylo jasno. Jestli naší Ále zkřivíš vlásek, tak si to s tebou vyřídíme. Jasný?“
„Jasný. Chlapi, já fakt nevím, o co tady jde…“ blekotám do toho davu před sebou.
Chlápek se rozhlídne po ostatních, „Tak von neví, ha, ha, ha,“ zasměje se tak, že mi vstanou chlupy kolem páteře.
„Ála je štístko – do čeho se pustí, to se jí podaří. Každej z nás tady to na ní zkoušel,“ rozhlídne se po místnosti plné chlapů všeho věku, „Všichni ji chceme mít doma. Navíc je to kočka, výborná kuchařka, hraje šachy, karty, nohejbal, basket, nezkazí žádnou srandu a dá se s ní kecat o všem… Jen s těma mužskejma je to divný,“ habán mi kouká do očí, jako by tam hledal budoucnost.
Znovu přemýšlím, proč si, sakra, vybrala zrovna mě, a jestli kvůli tomu teď přijdu o život. Ale pak dostanu nápad. Shrabu veškerou odvahu a řeknu: „Ale jestli se jí povede všechno, do čeho se pustí, jak říkáte, tak jsem se musel podařit i já, ne? Když si mě vybrala ze všech těch skvělejch možností!“
Natáhnu do hrudníku veškerý vzduch, co to jen jde, a odcházím za Alenou. Chlapi se rozestoupí a vytvoří mi špalír. Něco na tom jejím „štístku“ bude, protože já si teď připadám jako král. Tak snad to zvládnu - královna si to nerozmyslí a nebude odtud muset spěchat na nějakou tu domovní schůzi, co se nekoná…