Lajk pro geronta - povídka

Natočila jsem svý první video. Vnuk ho odmítl nahrát na YouTube. Prý by to byla sebevražda. Nemůže  připustit, aby někdo zjistil, že jsme příbuzní... Ale já to dám i bez něj!

„Ahojky, jmenuju se Věra, sorry, vlastně Vera. Je mi něco po padesátce, tak jo, po šedesátce, a asi před týdnem jsem dostala fakt cool nápad - rozhodla jsem se natáčet videa – teda stát se vlogerkou…“
Sakra, tak to se mi moc nepovedlo. Budu si to muset před natáčením ještě víc nacvičit. Stejně bych si měla všechno nejdříve sepsat, protože si ty cizí slova vůbec nepamatuju. Ale jak to pak budu číst, aby nic nepoznali? To v tom návodu nebylo… Je fakt, že tam toho chybělo víc… Ach jo! To je práce!
Od chvíle, kdy mne na starý kolena vykopli z firmy a já sbalila svýmu vnukovi knížku „Já, JůTuber“, dějou se v mém životě věci! Rozhodla jsem se, že když mi job nesežene pracák, pustím se do natáčení videí. Nakonec, nemůže to být nic tak těžkého, když to zvládne každý mládě. A já mám, na rozdíl od nich, zkušenosti, tak mi to půjde líp. Vydělám prachy a budu se válet v důchodu u moře. Už se těším!
Na straně 34 je v té vnukově knížce SEZNAM ÚSPĚŠNÝHO JŮTUBERA. S tím jsem začala. Je to jen devět bodů:
1. Sehnat kameru
2. Najít téma
3. Najít dobrý místo
4. Dobře se oblíknout
5. Nechat se ostříhat
6. Natočit materiál
7. Sestříhat, co jsme natočili
8. Hodit video na YouTube
9. Říct to rodičům/Připravit se na výprask
Dva body můžu škrtnout rovnou – pětku a devítku. Rodiče už nežijí, takže jim to říkat nemusím a stříhat se taky nebudu. Už léta nosím slušivý drdůlek a kvůli videu se o něj nepřipravím. Musí to jít i s ním. A nebo si vezmu klobouk. To se ještě uvidí, teď jdu na těch sedm zbývajících bodů.
Bod jedna – sehnat kameru. Kameru nemám! Vlastně mám! Naposledy jsem něco natáčela o Vánocích. Ježíšek mi přinesl mobil. Ten, co se na něj špatně sahá, protože nemá tlačítka. Syn tam někde našel i kameru a pak mi to na chvíli půjčil do rukou. Třásly se mi. Kde to jenom je? Telefon opřu tady na poličce o urnu svého manžela Václava, aspoň budu mít pocit, že mne filmuje on. Bohužel mobil nedrží a padá. Mrcha, klouzavá! Ale mohla bych ho zajistit knihou. Dobrý! Sice mi to zespoda ukouslo kus obrazu, ale to nevadí, obličej je vidět i tak.
Bod dva – najít téma. Tak tohle je má silná stránka. Mám spoustu nápadů! Není mi patnáct, takže nějaký hraní her nechám těm mládežníkům. I když mohla bych ukázat finty z Tetrisu nebo karet. Pasiáns určitě zvládám mnohem líp než ti cápkové. Bohužel jsem ale přišla na to, že nevím, jak natočit sama sebe, jak hraju a nezabírat současně svůj drdůlek. Ale to nebudu řešit - ve vaření jsem taky dobrá a ve cvičení ještě lepší. Mohla bych předvést třeba most. Naposledy jsem ho zkoušela tak před třiceti lety a asi i kily, ale to se nezapomíná.
Vůbec bych mohla dělat návody. Tuhle mi vyšel článek v časopise Receptář „Jak zapřít dveře židlí“ i s fotkou. Taky mne napadlo rozbalovat všechno možný, třeba ty Kinder vajíčka nebo telefony… Ale nemám na to prachy. Tak jsem se finálně rozhodla, že budu vyprávět svý příběhy ze života. Jak jsem chodila do školy, do tanečních a pak do práce. A jak mě teď vykopli... A taky řeknu, co všechno bylo za komunistů lepší a jak jsme se tenkrát uměli chovat k rodičům a starším lidem. A nebo bych mohla být jenom tak zticha. Stejně je nejhezčí, když máte s kým mlčet. A natočil to někdo? Nenatočil! V té knížce píší, jak je důležité být první a originální.
Bod tři – dobrý místo. Všude dobře, doma nejlépe. Kde jinde bych mohla natáčet? Ve špajzu na chodbě paneláku? Tam je tma. Mám útulné 1+kk, takže je to jasný. Kameru mám v mobilu a mobil v knihovně, opřený o urnu, takže sedět budu tady na gauči. Na zdi je sice flek, ale to zatřu. I když mohla bych tam dát svatý obrázek, ať je vidět, že jsem chodila do katolické školy.
Bod čtyři – dobře se obléknout. Tak to je jasný, že nebudu vysílat v zástěře. I když u toho vaření bych klidně mohla. Ale na ty příběhy z dětství si vezmu kostýmek. Někde mám i fiží. Všechno to smrdí naftalínem, ale to na videu nikdo nepozná.
Bod pět – řekla jsem, že vynechávám – stříhat se nebudu. Najdu nějaký ten klobouk, ať jsem teda originální.
Šestka – natočit materiál. Dlouho jsem přemýšlela, jak to mysleli. Pak jsem si říkala, že stočím koberec v předsíňce, ale nepřišla jsem na to, proč bych to dělala. Tak si vezmu třeba špulku, a když budu při natáčení nervózní, budu na ni natáčet bavlnku. Slabý. Já vím.
Sedmička – sestříhat, co jsme natočili. Tak tomu také nerozumím. Co bych měla stříhat? Všechno, co řeknu, je zajímavé. Navíc stříhat neumím. Takže to mám také vyřešené.
Osmička – hodit video na YouTube. Tady jsem na sebe obzvlášť hrdá, protože už jsem si to zařídila. Původně jsem si myslela, že budu muset házet tím videem na monitor a ono se to nějak spojí. Ale vnuk mi pak asi šestkrát ukázal, že se to má někam nahrát. Nakonec jsem ho ukecala, že to udělá on. A stálo mne to jen balíček žvýkaček a tři plechovky coly, protože ji doma nesmí pít.
Devítku jsme si už vysvětlili. Stejně mne otec mlátil v dětství jak žito, tak mám vybráno.
 

*****

Natočila jsem svý první video. Vnuk ho odmítl nahrát na YouTube. Prý by to byla sebevražda. Nemůže připustit, že by někdo zjistil, že spolu máme cokoliv společnýho. Slyšela jsem ho říkat kamarádovi do telefonu, že jsem "out, mudla, dinič, retroš a trapnej geront".
Vysvětlil mi, že budu potřebovat lepší téma a taky mikrák, pořádnou kameru se stativem, světlo, střihací program, intro, mjuzik, nový šaty, účes a naučit se mluvit...
A prý jestli nechci být držitelkou rekordu v počtu disliků, tak mám vymyslet i origoš téma, protože jinak nebudu monetizovat (rozuměj vydělávat prachy), a budu jen trapná.
 

*****

Překecala jsem souseda, aby mi tam to video nahrál. Kanál jsem pojmenovala „Trapnej geront“ a mám úspěchy. Možná jsem královnou trapáků, nemám vybavení a ten správnej slang, ale už mám víc lajků než můj vnuk. Tak mi nezapomeňte dát další;) Čus!