„Já chci víc!“

V dnešní době jsme svědky neustálých požadavků na zvýšení odměn - mezd. Velká skupina lidí křičí, nadává a mnohdy i stávkuje, protože mají pocit, že jejich práce není dostatečně ohodnocena. Nemá smysl okolnosti ohledně stávkování jakkoliv do detailů rozebírat - musel bych použít mnoho výrazů, které by se při případné korekci jen těžko nahrazovali slušnými alternativy. Pokud si konkrétní člověk myslí, že je jeho práce nedostatečně ohodnocena, nechť změní zaměstnání. Vždyť co mu v tom brání. Když OSVČ zvýší cenu za své služby, protože se cítí nedostatečně ohodnocena, tak mu zákazníci zpravidla utečou. Tomuto jevu se říká konkurenční boj. Ať se i tak postaví zaměstnavatel ke svým zaměstnancům - konkurenčně. Tzn. pokud chce zaměstnanec více, než na kolik si ho zaměstnavatel cení, tak ať ho propustí, pokud ví, že na jeho místo nastoupí někdo stejně schopný a bude se mzdou spokojen.

http://vydelavej-snadno.webnode.cz/Vydělávej snadno

OSVČ má i jiné problémy, ano, zaměstnanci na jejich adresu mohou říct, že je to jejich boj, oni si zvolili cestu podnikání, tak ať se snaží. Stejně tak si ale zaměstnanci zvolili svoji cestu získávání příjmů, tedy prací pro zaměstnavatele, nezvolili si OSVČ. Mohlo by se tedy zdát, že jsou na tom obě strany stejně. Následující odstavce nás však vyvedou z omylu.

Zaměstnanec chodí do práce. Zpravidla na 8-12 hodin denně (nerozebírejme detaily, které upravuje Zákoník práce). Má nárok na dovolenou, placenou samozřejmě. Pokud onemocní, dostane jistou nemocenskou. Práci, kterou měl vykonávat on, jeho nadřízený deleguje na někoho jiného. Když se zaměstnanec uzdraví, dorazí do práce, zapojí se zpět do pracovního procesu a pokračuje. Až na detaily, běžná praxe.

Jak to má OSVČ. Zpravidla pracuje 12-16 hodin denně. Jeho práce nikdy nekončí. Pořád o práci přemýšlí, musí plánovat, organizovat a řešit. Ano, mnoho věcí si může dát do nákladů. Však v pořádku, holýma rukama se dá vykonavat jen omezené množství činností. Takže proč by si nemohl dát do nákladů nástroje, nářadí, pomůcky, prostě vše, co potřebuje. Slyším, jak se ozývá někdo z řad zaměstnanců, že si mnohdy dávají OSVČ do nákladů i věci, které nepotřebují, a nebo minimálně. Ale, ale. To jsou zloději, co? Místo toho, aby peníze odevzdali státu, tak si něco koupí, co použijí třeba jen dvakrát do roka. Ale použijí. Naproti tomu má nemilá zkušenost jasně hovoří o tom, že socialistické „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ stále platí. Zaměstnanci „okrádají“ sve zaměstnavatele či stát úplně stejně. Každou chvíli si tam někdo sbalí pod bundu rukavice, barvu, štětec, na úřadě maminka vytiskne synáčkovi na státní tiskárně nějakou tu 650stránkovou knížku z PDF, apod. A to je v pořádku, že? Vždyť v poměru, kolik rukavic, barvy, štětců za ten rok spotřebujeme, kolik toho za ten rok natiskneme, se to ztratí. No jo, ale představte si, že to takhle dělá každý! Dovedete si to představit, spočítat a připustit si, kolik toho je? Když tohle udělá OSVČ, tak okrádá jenom sám sebe. A co když OSVČ onemocní? No jo, nedostane skoro nic. Ale to se dá vcelku i přejít. Ptáte se proč? No, ono se jedná o docela nepodstatný detail v objemu toho všeho. V průběhu nemoci OSVČ nemůže pracovat - zní to logicky, ne? Takže kdo odvede tu práci, která je rozpracována, nebo přislíbena? Těžko někdo něco na někoho deleguje. Když se to podaří, sežene se záskok, ten se ale draze zaplatí. V horším případě se nesežene nikdo a je z toho pak pěkný kolotoč. A když se OSVČ uzdraví, myslíte si, že se jen tak vrátí na svoje místo, začlení se zpět do pracovního kolektivu a pokračuje ve své práci? Chyba lávky, dámy a pánové. Modelový příklad: stánkový prodejce ovoce a zeleniny. Jednak mu to ovoce a zelenina asi shnije, ne tedy vše, ale většina, než se za 14 dní uzdraví. Ale co je hlavní problém? On se uzdraví, naloží si svoje auto zbožím, přijede na místo a... valí oči. Někdo byl rychlejší, využil jeho nemoci, je na jeho místě a prodává stejný sortiment. Inu, konkurence to je svině. Takže náš modelový případ teď bude těžce brát své bývalé zákazníky zpět, když 14 dní neprodával (ano 14, je něco divného na tom, že prodává v sobotu a v neděli?).

OSVČ nezbývá nic jiného, než pořádně makat. Ano, může jít někam jako zaměstnanec, a stávkovat, proč ne. Ale OSVČ má jiné cíle, chce se o sebe postarat sama. A jelikož stát toto ví, jsou OSVČ nejjednodušším terčem. Kde jinde zvednou daně, odvody, apod. bez toho, aby se stávkovalo. Viděli jste někdy za poslední dobu někde stávkovat masu živnostníků stejně tak, jako jsme viděli státní zaměstnance či lékaře? A OSVČ nepracuje vždy jen v jednom, kolikrát dává práci i jiným, těm, kteří by jinak byli třeba doma, na pracovním úřadě, a stát, nás, by stáli peníze.

Jenže nikdo si ty důsledky neuvědomuje. Ono jednoho krásného dne se pan Novák (říkejme mu tak, je to OSVČ, má firmu, zaměstnává ~15 lidí) naštve, ráno přijede k hlavní bráně o 10 minut dříve než první pracovník, zamkne bránu a suše ohlásí: „Já už na to nemám, stěhuji firmu do Číny, poloviční náklady, hledejte si práci jinde.“ A těm lidem pak bude nějaké stávkování „prd“ platné.

Závěrem. OSVČ nestávkuje, snaží se vydělat dostatek peněz, pokud chce více, rozšíří obor svého podnikání, nabídne více služeb, aj. Pracuje „téměř“ celý den. Zaměstnanec (přesně ta cílená skupina, neházejme všechny do jednoho pytle) stávkuje, chce více tím, že nic navíc neudělá, protože kdyby udělal, třeba na vedlejší úvazek, nemusí stávkovat. Jenže on chce více za 8-12 hodin práce, a pak chce mít klid.

Nechci to dále protahovat, protože to stejně nemá smysl, to bych se totiž ještě dostal k odborům, a to už by pak opravdu nemělo konce. Otočím to přímo na sebe. Když není práce, tak nemám třeba měsíc ani korunu - to vy zaměstnanci asi moc neznáte, co? Tím bych to asi zakončil... klidně mne kamenujte, je to můj názor, který nikdo sdílet nemusí.