Církevní restituce jsou předmětem vášnivých debat a sporů již od počátku devadesátých let. Současný návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který nyní prochází schvalovacím procesem v českém parlamentu, by měl veškeré diskuse ukončit a přinést očekávané definitivní řešení, které by bylo přijatelné pro všechny strany. Podrobnější rozbor tohoto legislativního návrhu však může vyvolávat obavy, že v případě jeho přijetí v navrhovaném znění, budou spokojené především církve, zatímco státní rozpočet bude na následujících třicet let zatížen novým mandatorním výdajem ve výši několika miliard korun.
Většina politiků dnes přitom nezpochybňuje nutnost vyřešení problému majetkových nároků církví a otázky jejich dalšího financování formou dlouhodobé dohody mezi nimi a státem. Vládní návrh zákona však vyvolává tolik rozporů a otázek, že by bylo na místě spíše jeho kompletní přepracování, než usilovná snaha protlačit jej parlamentem za každou cenu. Jedná se přitom prakticky o návrh totožný s tím, který byl předložen již vládou Mirka Topolánka. Vyšší je pouze podíl naturálního plnění, tedy vydávání fyzického majetku, což je nejen důsledek stavu státních financí a možných problémů okolo ocenění nevydávaného majetku, kde by se mělo postupovat jako u náhrad pro restituční proces fyzických osob. Vliv má i tlak především církevních řádů, které v minulosti disponovaly velkým pozemkovým majetkem, a pro které by bylo případné ocenění majetku méně výhodné, než jeho přímé vydání.
Hlavním jádrem aktuálních sporů je přitom právě problematika vyčíslení hodnoty nemovitostí, za které má být církvím poskytnuta finanční kompenzace, a kde panuje zásadní rozpor zejména s ohledem na zásadu rovnosti a spravedlnosti při vypořádávání ostatních restitučních skupin. Zde by se mělo důsledně trvat na dodržení základních rysů restituční legislativy přijaté po roce 1989, tedy že jde o částečnou nápravu křivd, a že je ke všem oprávněným osobám nutno přistupovat srovnatelně a předvídatelně. Církev by přitom neměla mít ve srovnání s ostatními restituenty žádné výjimečné postavení.
Podstatou vládního návrhu zákona na vyrovnání státu a církví je náhrada finanční a naturální. Finanční náhrada za nevrácený původní církevní majetek má být ve výši 59 miliard korun a bude vyplacena ve třiceti ročních splátkách. Nesplacená výše finanční náhrady bude přitom každý rok valorizována podle míry inflace. Je tedy možné očekávat, že při průměrné výši inflace okolo dvou procent se celková vyplacená částka zvýší na úroveň takřka 79 miliard korun, zatímco při průměrné inflaci 3,5 procenta bude finální částka přesahovat astronomických 96 miliard korun. Největší podíl z těchto finančních náhrad, zhruba 80 procent, připadne katolické církvi, ostatní církve následují s velkým odstupem. Vyplácení finančních kompenzací je přitom pro státní rozpočet velkým závazkem do budoucna. Je přitom paradoxní, že právě tato vláda, jež se zaklíná bojem proti zadlužování budoucích generací, zatíží budoucí vlády splácením takto vysokých částek.
Druhou částí vládního návrhu je pak vlastní naturální kompenzace formou vracení nemovitého majetku. Jeho hlavní část tvoří zemědělské nemovitosti, tedy pole, lesy, rybníky a související stavby, jenž byly dříve ve správě církví. S tímto majetkem nyní hospodaří Lesy České republiky a jeho správu vykonává Pozemkový fond ČR. Nakládání s ním přitom od začátku 90. let brání takzvaný blokační paragraf v zákoně o půdě, který zároveň pro řadu obcí a měst znamená významnou překážku v jejich rozvoji. Celkový rozsah vracených pozemků byl poněkud záhadným způsobem vypočten ve výši 48 412 hektarů. Zarážející však je, že toto číslo nemusí být konečné, neboť sami předkladatelé návrhu zákona si nechávají prostor k jeho úpravě a to až ve výši několika tisíc hektarů. Nejasná je rovněž metoda, jakou se došlo k ocenění pozemků církví, neboť metr čtvereční zemědělské půdy vychází z ceny 44,48 korun. Byť představitelé ministerstva kultury argumentují tím, že se část tehdejší zemědělské půdy církví nachází na katastrálním území velkých měst – Prahy a Brna, přesto tato cena vyvolává oprávněné spekulace, zda církve nebudou z veřejných peněz fakticky přepláceny, neboť současná tržní realita se pohybuje v rozmezí 7-15 korun za metr čtvereční zemědělské půdy.
Otazník se také vznáší nad budoucí kontrolou církevního majetku. Pokud by totiž v tomto případě skutečně šlo o restituční zákon a nikoliv zákon o odluce církve od státu, jednalo by se nejen o fakt obnovy fyzického vlastnictví majetku nebo náhrady za něj, ale i o navrácení kontroly nad tímto majetkem, který však byl vždy považován za majetek veřejný vlastněný církví. Nakládání s ním, jeho zcizení nebo zatížení bylo vždy přísně kontrolováno a regulováno. Tuto právní úpravu z rakousko-uherského práva převzala v nezměněné podobě i první československá republika, byť v počátku uvažovala o odluce církve a státu. Majetek církví mohl být užit jenom způsobem určeným zákonem – bohoslužebným, pastoračním, dobročinným, školským a administrativním. Tato povinnost byla ze zákona odstraněna až po roce 1990. Nejde tedy o restituci tedy návrat ke stavu k nějakému datu, ale o vyšší úroveň, kdy je církvi tímto zákonem dáváno právo takřka neomezeného nakládání s majetkem.
Pokud by měl být tedy nový legislativní návrh přijatelný širokou politickou reprezentací a rovněž většinou společnosti, měli by jeho předkladatelé reflektovat alespoň některé významné pozměňovací návrhy a připomínky. V prvé řadě by se tento zákon neměl principiálně odlišovat od ostatní restituční legislativy, zejména by církvím a náboženským společnostem neměl přiznávat vyšší práva, než přiznal restituentům – fyzickým osobám. Za druhé by se pak měl vyhnout jakýmkoliv pochybnostem spojenými s finančním vyrovnáním a nejasnostem s oceňováním majetku. Jediným možným řešením je návrh sociálně demokratických poslanců na vytvoření účelového veřejnoprávního fondu řízeného církvemi a kontrolovaného státem, kam budou převedeny finanční náhrady za nevydaný majetek, a který bude i nadále kontrolovat nakládání s nemovitým a movitým majetkem. Zákon by stanovil omezení zajišťující zachování majetkové podstaty fondu, zcizování a zatěžování majetku fondu by bylo možné pouze v omezených případech veřejného zájmu při zachování jeho celkové hodnoty. Užití výnosu fondu by pak bylo účelově vázáno na duchovní činnost, sociální, zdravotní, vzdělávací aktivity církví a údržbu a zachování kulturního dědictví a památek v majetku církví a podporu kulturních aktivit. Schválení tohoto návrhu by přijatelným způsobem vyřešilo stávající neutěšenou situaci, podpořilo by rozvoj obcí, měst a zlepšení situace některých církví a zároveň by bylo nejméně bolestivé pro státní pokladnu.
