Současná pravicová koalice na pražském magistrátu se evidentně rozhodla, že kulturní politiku města pojme formou svérázného představení, ve kterém bude jeviště zahaleno do spousty mlhy, ze které se občas vynoří nějaká tajuplná postava, pronese svojí nepříliš srozumitelnou repliku a zmizí do propadliště, aby se po chvíli objevila postava jiná s replikou naprostou popírající slova předcházející.
Klasickým příkladem tohoto typu inscenace je postoj vedení města, a zvláště radního pro kulturu Václava Novotného, k budoucnosti pražské divadelní sítě, zejména pak k otázce transformace pražských divadel. Realizovat, či nerealizovat druhou vlnu transformačního procesu, tedy přeměnu příspěvkových organizací města na soukromé subjekty, je otázka, se kterou se město potýká již deset let. Každý z dosavadních radních pro kulturu k tomuto záměru zaujal více či méně jasný postoj. Současný radní se však rozhodl, že bude maximálně flexibilní v roli chytré horákyně, která ovšem do tohoto typu představení naprosto nezapadá.
Radní Novotný statečně přiznal, že této problematice příliš nerozumí a nemá tedy na ní ani jasný názor. Z tohoto důvodu prý požádal Divadelní ústav, příspěvkovou organizaci ministerstva kultury, o zpracování odborného stanoviska, na základě kterého se chce rozhodnout. Divadelní ústav započal svojí práci tím, že v předvánočním čase uspořádal veřejnou debatu na půdě Nové scény Národního divadla, ze které měla vzejít základní východiska pro budoucí stanovisko. Až potud by na tom všem nebylo nic zvláštního, avšak již termín vypracování stanoviska vyvolává řadu otázek. Pan radní totiž požaduje, aby jasno bylo do března tohoto roku. Pokud si vezmeme, že přes dvě hodiny trvající diskuse měla být teprve začátkem a příliš konkrétního zatím nepřinesla, jeví se již teď naprosto nereálným, podobný podklad opravdu zodpovědně zpracovat.
Naprosto nepochopitelný je však v této souvislosti krok pana radního vyhlásit v této nejisté situaci výběrová řízení na ředitele dvou divadel, tedy Divadla Pod Palmovkou a Divadla Na zábradlí, aniž je jasné, jaká bude jejich budoucí právní forma. Aby byla situace ještě zamotanější, nechal se radní Novotný slyšet, navzdory svým tvrzením o své malé kompetentnosti, že do transformace by mělo určitě jít Divadlo Spejbla a Hurvínka. Na druhou stranu však tvrdí, že se mu termín transformace nelíbí, neboť je to prý prázdný kulatý politický pojem a on sám by spíše použil vhodnější termín optimalizace pražské divadelní sítě. Čímž ovšem situaci příliš nevyjasnil.
Pokračování v procesu transformace je zásadní otázkou, jejíž řešení bude mít nemalý vliv na budoucnost kultury v hlavním městě. Jedná se o záležitost nejen odbornou, ale i politickou. Její podstata spočívá v tom, zda zachovat etablovaná divadla s bohatou historií a specifickým repertoárem v rukou města, či je vypustit vstříc volné ruce trhu a pak čekat, zda přežijí, či je v jejich prostorách nahradí kabarety, muzikálové scény nebo podzemní garáže. Domnívám se, že Praha je městem s natolik jedinečnou a významnou kulturní tradicí, než aby si mohlo dovolit pokračovat v tomto nesmyslném experimentu. A už vůbec si nemůže nikdo soudný dovolit hazardovat s rodinným stříbrem našeho hlavního města, ke kterému zcela jistě patří i Divadlo Spejbla a Hurvínka, jenž reprezentuje Prahu ve třiceti zemích světa a jehož tradice a role je naprosto nenahraditelná. Co ale čekat od představitelů pravicových stran, z nichž někteří pochybují, zda by Praha vůbec nějakou kulturní politiku měla mít.
