Primátor Svoboda se evidentně rozhodl, že se chce nesmazatelným způsobem vepsat do podoby historického centra našeho hlavního města. Jako každý vysoce postavený politik, který se nechá příliš oslnit mocí svého úřadu, a v tomto případě i leskem svého zlatého řetězu, rozhodl se i současný pražský primátor, že si nechá postavit pomník. Které místo je přitom v Praze exponovanější a důstojnější, než Staroměstské náměstí. Žijeme však v demokratickém státě, kde není společensky přijatelné ani dovolené stavět pomníky žijícím osobnostem, proto se pan primátor rozhodl, že by tento pomník měl alespoň dostatečně připomínat jeho působení v čele pražského magistrátu. Jinak, než touto úvahou, si totiž nelze vysvětlit jeho neutuchající zapálenost, spoustu energie a času, kterou primátor od jarních měsíců věnuje projektu obnovy Mariánského sloupu a Krocínovi kašny právě na Staroměstském náměstí.
Obnova barokního Mariánského sloupu je přitom léta značně kontroverzním tématem, jenž je předmětem vášní a bouřlivých diskusí jak odborné veřejnosti, tak laiků. Byl postaven v roce 1652 jako poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Stržen pak byl v listopadu 1918 rozvášněným davem, který v něm spatřoval symbol habsburského útlaku. Podobně přitom smýšlejí i dnešní odpůrci obnovy sloupu, kteří jej vnímají díky původnímu nápisu nejen jako oslavu tehdejšího vídeňského císaře Ferdinanda III., ale díky jedné z postranních soch anděla s křížem, který mečem zabíjí kacíře, i jako symbol rekatolizace. Zastánci výstavby sloupu naopak argumentují snahou o celkovou rehabilitaci prostoru Staroměstského náměstí, která musí v každém případě zahrnovat obnovu jeho původní symboliky a logiky kompozičního uspořádání. Tento závěr byl i jedním z výstupů činnosti pracovní skupiny primátora k zajištění revitalizace Staroměstského náměstí. Stojí však za povšimnutí, že i tato pracovní skupina konstatovala, že pomník mistra Jana Husa, slavnostně odhalený roku 1915, měl doplňovat symboliku náměstí v duchu národních protestantských dějinných tradic, právě v protikladu k Mariánskému sloupu.
Panuje všeobecná shoda nad tím, že Praha potřebuje nové stavební a architektonické projekty, skulpturami, fontánami a kašnami oživit svá veřejná prostranství, realizovat zajímavé umělecké počiny. Hlavnímu městu by určitě více prospělo, kdyby primátor tolik energie, kterou věnuje kontroverznímu Mariánskému sloupu, zaměřil právě na podporu těchto nových záměrů. Podmiňovat revitalizaci Staroměstského náměstí nutností obnovy solitérních objektů, tedy kašny a sloupu, jejíž cílem mám být původní kompoziční uspořádání je do značné míry nesmysl, pokud si uvědomíme, že Krocínova kašna byla rozebrána na základě rozhodnutí městské rady už roku 1862. Nikdy zde tedy nestála pohromadě s pomníkem Jana Husa vystavěným za první světové války, který navíc sdílel prostor Staroměstského náměstí společně s Mariánským sloupem pouhé čtyři roky.
Staroměstské náměstí je živým prostorem, jenž má pro český národ mimořádný historický význam. Jakýkoliv necitlivý zásah tedy vyvolá zcela logicky vždy rozbouřené reakce. Pokud se tedy primátor nevzhlédl v obnově zaniklých historických památek a dalším krokem nebude obnova pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí, možná by se opravdu mohl zaměřit na projekty, které moderní kulturní metropole skutečně potřebuje.
