Představa, že by se v nejvyspělejším státu Evropy a třetím ekonomicky nejsilnějším státu světa, chopili moci komunisté, může leckomu připadat jako hodná k zařazení minimálně do kategorie sci-fi. Podíváme-li se však na výsledky zemských voleb v Sársku, Duryňsku a Sasku, které se konaly předminulou neděli, začíná se taková možnost až nebezpečně blížit realitě.
Ve všech třech spolkových zemích sice vyhráli křesťanští demokraté (CDU), ale oproti minulým volbám zaznamenali dost citelné ztráty. Úbytek voličské přízně však zaregistrovali i sociální demokraté (SPD), kteří sice v Sársku skončili na druhém místě, ale ve zbylých dvou zemích až na místě třetím, s naprosto ostudnými volebními výsledky. Skutečným vítězem všech třech zemských voleb se stali postkomunisté (Die Linke), kteří mají reálnou šanci, že se v Sársku, poprvé v historii západního Německa, stanou členy zemské vlády.
Německá média tyto volby komentovala jako historickou událost, senzaci závěru léta a poslední referendum před volbami do Spolkového sněmu, které se budou konat na konci září. V této souvislosti se začaly šířit spekulace, zda reálně hrozí, že by se postkomunisté mohli dostat i do spolkové vlády. Můžeme si být jisti tím, že se vůdci postkomunistů určitě nechávají ve své fantazii unášet podobnými představami. Jenže od snů k realitě je přeci jenom značná vzdálenost.
Die Linke vznikla v roce 2007 spojením postkomunistů (PDS), části levicových odborů a odštěpeného levicového křídla SPD. Jedná se tedy o dosti nové uskupení, které se snaží získat všechny ty levicové voliče, jenž jsou nespokojeni s politikou SPD a částečně i s politikou Zelených. Ve zkratce bychom mohli říci, že čím větší personální a programovou vyprahlostí bude trpět SPD, tím více hlasů dostanou postkomunisté. Tímto prostým konstatováním tak můžeme vyvrátit veškeré spekulace o tom, že by veřejné mínění v Německu začalo směřovat více doleva.
Pravdou je v tomto případě přesný opak. Srovnáme-li totiž výsledky posledních voleb do Spolkového sněmu z roku 2005 s aktuálními průzkumy veřejného mínění, zjistíme, že CDU si udržuje stabilní přízeň voličů (okolo 35 %) a liberální FDP posílila o 4 % na současných 14 %. Mírně posílili i Zelení a postkomunisté. Sociální demokraté však ztratili takřka 12 % na současných 23 %. Levice jako celek tak oslabila a její síly se vyrovnaly se stranami pravého středu.
V zářijových volbách budou rozhodovat doslova desetiny procent o budoucí podobě německého kabinetu. Pokud CDU s FDP nezískají většinu, bude vše záviset na sociálních demokratech. Ti však nebudou mít rozhodně lehké rozhodování. Buď půjdou opět do většinové koalice s křesťanskými demokraty a bude jim hrozit další odliv voličů na úkor postkomunistů, nebo vytvoří většinovou vládu se Zelenými a právě postkomunisty.
Šlo by o zásadní historický přelom, byť postkomunisté v Německu jsou přeci jen modernějšího ražení, než komunisté stalinistického typu u nás. V tomto případě by sociální demokraté počítali s rizikovou variantou, že by se postkomunisté mohli „odvařit“ právě vládním angažmá. Pro budoucí vývoj Německa by však kombinace programů těchto třech stran nebyla zrovna nejšťastnější. Stačí si vzpomenout na postoj Zelených k jaderné energetice či přístup Die Linke k tržnímu hospodářství a zdůrazňování snah o maximalizaci sociálního státu.
Je pak otázkou, zda by němečtí sociální demokraté spíše nepotřebovali oddychový opoziční čas ke konsolidaci svých řad a k nalezení charismatických vůdců, kteří by stranu postavili na nohy, získali zpět ztracenou voličskou přízeň a následně vzali postkomunistům vítr z plachet.
