V nadcházejících volbách do krajských zastupitelstev budou občané rozhodovat nejen o novém vedení krajů na následující čtyři roky, ale zároveň o postavení a síle krajů prosadit své priority a zájmy svých obyvatel. Zásadní otázkou je, zda budou silnými partnery vlády a centrálních úřadů nebo se jejich pravomoci a kompetence díky tlaku pravicových vlád postupně marginalizují, majetek krajů se zprivatizuje a z hejtmanů a krajských radních se stanou správci nevýznamných rozpočtů bez možnosti cokoliv v kraji podstatněji ovlivnit.
V posledních čtyřech letech se pravicové vlády nejrůznějšími škrty soustavně snaží buď přímo podkopat ekonomickou stabilitu jednotlivých krajů, či svojí naprostou nekompetencí jejich rozvoj alespoň brzdit absencí příslušné legislativy. Týká se to rovněž jednoho z klíčových odvětví majících zásadní význam pro rozvoj regionů, jakým je oblast cestovního ruchu.
Cestovní ruch je své podstatě průřezovým odvětvím, které zahrnuje nejrůznější služby a profese a je napojeno na mnoho dalších hospodářských činností. Z hlediska podílu na hrubém domácím produktu a na celkové zaměstnanosti je přitom význam cestovního ruchu v České republice jak nad průměrem zemí Evropské unie, tak nad průměrem celosvětovým. Naše země má přitom stále ještě velké rezervy ve využití potenciálu cestovního ruchu, jenž by mohl přispět k rozvoji ekonomicky slabších regionů.
V prvních dvou dekádách po období sametové revoluce byly hlavními limitujícími faktory omezujícími rozvoj cestovního ruchu v rámci regionů především špatná, či chybějící infrastruktura, nedostatek finančních prostředků na údržbu a obnovu kulturního dědictví, omezené finanční prostředky pro rozvoj podnikání, či nedostatečná schopnost subjektů na trhu cestovního ruchu reagovat na trendy probíhající jak na straně poptávky, tak na straně konkurenční nabídky (nabídka atraktivit cestovního ruchu, nabídka produktů, marketingová komunikace atd.). Mnohé z těchto nedostatků se v posledních několika letech podařilo i díky usilovné práci krajů vedené hejtmany z řad sociální demokracie zcela odstranit, či dochází k postupnému viditelnému zlepšení situace. Velkou slabinou, která má negativní dopad na samotné kraje, je však nadále špatná koordinace a řízení cestovního ruchu jak na národní, tak na regionální úrovni. S tím přitom úzce souvisí špatná propagace našeho jedinečného historického, přírodního a kulturního bohatství, jímž naše země disponuje napříč všemi regiony a nikoliv pouze v několika neustále propagovaných lokalitách. Za tento stav přitom nese plnou zodpovědnost pravicové vedení ministerstva pro místní rozvoj.
Cestovní ruch je jasně záležitostí volného trhu. Na druhou stranu je však nezbytné si uvědomit, že některé funkce trh plnit nemůže a cestovní ruch, resp. některé jeho segmenty musí být organizovány a zajišťovány z úrovně národní politiky cestovního ruchu, což se týká vlastní koordinace, legislativy a zahraniční, či národní propagace. Pokud tyto tři faktory nebudou řádně fungovat, nebudou moci jednotlivé kraje využít jeho obrovského potenciálu.
Ministerstvo pro místní rozvoj přitom vytváří od konce minulého roku již třetí koncepci státní politiky cestovního ruchu za posledních deset let, tentokrát zaměřenou na období 2014-2020. Jedná se o národní strategický dokument v oblasti cestovního ruchu, který bude definovat oblasti, jež hodlá ČR financovat prostřednictvím kohezní politiky v rámci dalšího rozpočtového období Evropské unie a zároveň by měl přinášet řešení výše zmíněných problémů limitujících rozvoj cestovního ruchu na regionální úrovni. Aby však tato koncepce nebyla pouhým cárem papíru, je nezbytné, aby byl v rámci legislativního procesu přijat zákon o cestovním ruchu, jehož neustále připomínkovaný věcný návrh stále leží na stolech ministerských úředníků. Tato norma je přitom dlouhodobě a někdy až toužebně očekávána. Zda však vstoupí v platnost je velkou neznámou, neboť vše může opět skončit na neschopnosti konsensu v rámci koalice. Ministerstvo financí se totiž nedávno nechalo slyšet, že nemůže podpořit navýšení administrativy a regulace, které bude spojeno s vyššími výdaji v úrovni několika set milionů korun. Tato krátkozraká politika je přitom naprosto paradoxní a zarážející, pokud vezmeme v potaz, že by v konečném důsledku stát i kraje naopak získaly finanční prostředky a příjmy do rozpočtu mnohonásobně vyšší. To by ovšem na půdě ministerstva financí nesměl panovat duch škrtů za každou cenu, které v konečném důsledku škodí naší ekonomice.
