Vlna vzrušení

Příběh s (ne)čekaným koncem o jedné návštěvnici v kavárně a jednom kavárníkovi, o kávě a míchaných vejcích...  

ON

„Zavři oči.”
„Proč?”
„Zavři je a uvidíš.”
„Když je zavřu, tak nic neuvidím.”
 

„Neuvidíš, ale uvidíš,” nevzdávám se. Je tvrdohlavá. Je tak strašně tvrdohlavá. Jedna z jejích vlastností, které miluju a zároveň nesnáším. Další by bylo to, že moc kecá, to, že mluví skoro pořád a stále, ať už se jí někdo na něco ptá, nebo ne. „No tak, zavři je. Nemám na to celej den.“

Nahne hlavu doprava a trochu nakrčí nos. Přemýšlí, jestli mě pošle do háje, nebo oči zavře, a dozví se tak, co jí chci.
„Fajn. Udělám to. Když na to nemáš celý den. Jestli mi ale hned potom nedoneseš kafe, tak pro tebe tímhle ten den dost možná skončí,“ zazubí se a zavře oči.

Otočím se, z pultu vezmu hrnek a vrazím jí ho pod nos.
„Co cítíš?“
„Jestli to bude kočičinec, tak tě zaživa stáhnu z kůže a udělám si z ní kabelku a boty.“
„Bože ženská, můžeš toho už nechat a říct mi, co cítíš?!“
Opatrně začichá a pak se její ústa roztáhnout do širokýho blaženýho úsměvu. „Kafe,“ vzdechne roztouženě.
„A co ještě?“
Poslepu mi hrnek vezme, obejme ho oběma rukama, jako by se bála, že jí ho seberu, a zhluboka natáhne teplý vzduch nad jeho okrajem.
„Připomíná mi Vánoce a cukroví a... babičku.“
„Tvoje babička voněla jako skořice?“
„Moje babička, její zástěra, její kuchyň, její závěsy... Moje babička zbožňovala skořici. Pořád z ní něco pekla, dělala z ní ozdoby, svařovala s ní víno a-“
„Jo, je mi to jasný – skořicová babička. Napij se, jestli ti bude chutnat. Někde jsem o tom četl a napadlo mě, že to zkusím. Jestli ti to chutnat nebude, donesu normální kafe.“
„Ne, to mi bude určitě chutnat,” pronese líbezně a lokne si černé tekutiny. „Hmmm, to je slast,“ otevře doširoka svoje velký modrý oči, „od teď už mi nedávej nic jiného, jenom tohle v půllitrových šálcích, ne počkej... v litrových-“
„Jasně, chápu,“ natáhnu se k pultu a položím před ní na stůl plnou konvici se skořicovým kafem: „Posluž si. Musím jít obsloužit další zákazníky.“
„Tome, počkej,“ zastaví mě na odchodu.
„No, co je?“
„Ještě jsem ti neřekla, co si dám dnes na jídlo.“

Upije z hrnku a pokukuje po mně takovým pohledem, že uvnitř doslova taju. Chodí sem každý ráno, dokonce i v sobotu a v neděli. Sedí vždycky na stejným místě, u malýho stolku se dvěma židlemi s výhledem do ulice. Je tak krásná, tak chytrá, tak divoká a plná života a barev. A popichuje mě a já popichuji ji. A vždycky si dá to samé a já ji nikdy nikam nepozvu, protože si myslím, že by se mnou nikam nešla, a pak na ni celej den myslím a čas od času kouknu z okna, jestli nepůjde kolem mojí kavárny. Ale ona nikdy nejde, a tak mi nezbývá nic jinýho, než čekat na další den.

„Vždycky si dáváš to stejný.“
„Ale co když si dneska nechci dát to stejný?“
„Fajn, a co si teda dáš?“
„Co máš?“
„Míchaný vajíčka, sázený vajíčka, vajíčka na tvrdo, sýrovej toast, šunkovej toast, toast s tuňákovou pomazánkou.“
„A co muffiny? Máš nějaký muffiny?“
„Jsou tam švestkový muffiny, muffiny s rozinkama, s ostružinama, špaldový muffiny s marmeládou a s pudinkem. Dáš si muffin?“
Položí hrnek a dolije si kávu.
„Ne, myslím, že si dám vajíčka.“
„Sázený, nebo na tvrdo?“
„Míchaný.“
„Aha, míchaný. Takže jako obvykle.“

Vaří se mi krev v žilách a nevím, zda ji chci praštit, nebo políbit. Než abych svý pocity zkoumal, raději se otočím a zamířím do kuchyně za Rose, abych jí předal tuhle objednávku.

ONA

Čekám na vajíčka a střídavě pozoruji dění na ulici a dění v kavárně. Tom pobíhá od jednoho stolku ke druhému, pak za pult, do kuchyně a zase zpátky. Kolem pasu má uvázanou černou zástěru, což znamená, že je začátek měsíce a on před pár dny pral. Jakmile měsíc pokročí, zástěra bude více a více špinavá, až bude nakonec špinavá tak moc, že ji Tom raději odloží a bude chodit bez ní. Jen utěrka přes rameno mu zůstane, i když to bude co tři dny jiná utěrka.

Venku se hustě rozpršelo a lidi, co se sem přicházejí schovat, vyzývá Tom ostře hned při vstupu, aby si otřeli boty, odložili mokré deštníky do rohu a mokré bundy a kabáty pověsili na věšák. Jsou překvapení a zaražení, ale stejně to udělají. Do toho nečasu se jim zpátky nechce.

Ti, co sem chodí pravidelně, ani nezvednou hlavu. Už Toma znají. Tu jeho odtažitost a odměřenost, příkrost a výbušnou povahu. Všechny ty jeho nemilé vlastnosti namíchané s těmi milými, s prchlivým úsměvem, šibalským mrknutím a hlubokým pohledem, ve kterém se topíte. Buď ho máte rádi a chodíte sem, nebo ho nesnášíte a chodíte někam jinam, někam, kde se servírky culí, až jim trnou tváře, a kde máte ke každému jídlu zákusek zdarma.

Srkám kafe. Natahuji jeho vůni a chuť do sebe jako houba. Je vynikající. Nejraději bych si ho vzala s sebou do práce. Možná bych si tak vzala s sebou i tu ranní pohodu.

Tom se protáhne kolem mého stolu a sebere konvici s kávou: „To už by ti pro dnešek mělo stačit. Pokud teda nechceš zůstat přes noc vzhůru. V tom případě si přijď dolít.“

Zezadu mu zástěra skoro vůbec nezakrývá zadek. Má pěkný zadek. Na kluka. Malý a pevný. „Jako dva kmínky,“ jak by řekla moje babička. Vlastně je to vůbec moc pohledný chlap. Husté tmavé vlasy, ostré rysy, širší, ale zase ne moc široká ramena. Tak akorát na to, aby se na nich schoulila nějaká ubrečená slečna. Za celou dobu, co sem chodím a co v tomhle malém městě bydlím, jsem na nich ale žádnou slečnu neviděla. Zeptám se na to Saidie, až se s ní zítra uvidím.

„Tady máš ty vajíčka,” položí přede mě Tom talíř a košík s krajíčky žitného chleba. Je pryč dřív, než stačím něco říct, což se moc často nestává. Pustím se do jídla. Přece jen mě dnes trochu tlačí čas. Chci odejít brzo z práci a zajet za Jane. Už jsme se pár dní neviděly. Vytahuji mobil a ťukám: Ahoj, Jane, co dneska v sest u tebe? Než dostanu odpověď, určitě to chvíli zabere. Je brzo. Jane ještě spí. Zatímco žvýkám snídani, přestavuji si ji, jak se převaluje v té své omšelé posteli v tom malém pokoji na koleji, který sdílí se spolubydlící Kate – drobnou tlustou holkou s velkými kostěnými brýlemi a orlím nosem.

„Tak co, chutnalo?“
„Jo, dalo se to. Včera byly ty vajíčka sice lepší, ale předevčírem byly zase horší, takže... jo, dalo se to. Co jsem dlužná?“
„Jako obvykle.“
„Vždyť jsem ale měla skořicový kafe místo normálního kafe. To to skořicový kafe stojí stejně jako normální kafe? Krom toho jsem si ještě aspoň dva šálky toho skvělého skořicového kafe přidala, proto bych ti měla dát víc než obvykle.“
„To je dobrý, byla to zkušební várka. Od zítra nastavím vyšší cenu. Nebo od pondělí nebo jindy.“
„Dobře, tedy od zítra nebo od pondělí nebo jindy. Dej mi vědět.“

Oplatím mu úsměv a do kapsy na zástěře mu strčím připravené mince. Obléknu si svetr, který jsem při příchodu přechodila přes opěradlo židle, a on stále stojí u mého stolu. Čekám, že něco řekne, ale ne, jen tam stojí a kouká. Už se ho chci zeptat, jestli mu neulítly včely, když mi zapípá mobil. Zpráva. Zpráva od Jane. Projede mnou vlna vzrušení a na Toma úplně zapomenu. Jane píše: Sesta mi vyhovuje. Kate je pryc, takze se pomilujeme…