Chudáci kapři! Vážně! Nejsem vegetarián ani vegan ani fanatický bojovník za práva zvířat. Nemám nic proti šunkovému toustu s máslem, sýrem a s křupavou kůrkou.
Nepohrdnu kuřecím vývarem s domácími nudlemi od babičky ani uzeným masem s chlebem, křenem, hořčicí. Občas. A občas taky jo. Ale čeho je moc, toho je příliš.
Pod okny postává chlapík v zakrvácený zástěře, mne si ruce a křečovitě se usmívá. Čeká na zákazníky, jak jinak, budou přece Vánoce, a to si každej správnej Čech, co celej rok po rybě ani nevzdechne, nutně potřebuje koupit kapra. Velkýho, čtyřkilovýho, prostě pořádnýho macka, ať zbude ještě na Boží hod a taky na Štěpána, až dorazí na návštěvu syn se snachou.
Kolemjdoucí se zastavují, nahlížejí do neveliké kádě, ignorují čtyři mrtvá tělíčka vznášející se břichem vzhůru a s naprostým klidem si vybírají z těch, která se tlačí u dna pod nimi.
„Tohohle. Ne, počkat… radši tohohle, ten vypadá živější.“
Hrůza. Děs. Jde mi mráz po zádech a je mi poněkud ouzko.
Panáček vytahuje kapra, ale ten mu proklouzne mezi prsty a plácne sebou na zem. Bojovnost se mu upřít nedá, na zámkové dlažbě je mu ale na houby. Nikam nedoplave, skončí na váze, skončí na talíři.
„Kolik? Tři a půl? To je moc, to je moc. Letos budeme na svátky jen s manželkou.“
„Tak jinýho?“
„Hmm, ale co, nechte ho. Ryba je přece zdravá, ne? Ha ha.“
Ha ha.
„Zabít? Vykuchat?“ ptá se prodávající a tlačí kapra do kovového tácu. „Zabití je zdarma, kuchání za třicet.“
„Vykuchám si ho sám, jenom mi ho klepněte.“
„Prosím, prosím, jak je libo,“ rozmáchne se k úderu.
Jdu domů. Fronta sahá za roh ulice a za ním najdu další.
Zase kádě, zase ryby, na hromadě, na kopě, lapají po vzduchu a čekají na vodu. Neteče. Moment. Ááá už! Paráda. Chvíli to ale potrvá.
