- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Prsty mám všechny.
A pak znovu a znovu, dokud to jde, dokud je potřeba.
Můj muž se vždycky přijde podívat, co že „ se to v té kuchyni děje“ . Opustí vyhřáté pracovní místečko ve výklenku obývacího pokoje a s pobaveným výrazem vyrazí na kontrolu oné ženštiny (čili mě), co běžně (tak) sprostě nemluví.
„ Nechceš pomoct?“ ptá se a já vím, že to myslí upřímně.
„ Ne,“ nehodlám se vzdát. Jsem přece bojovnice! Mrkám a zkrápím skla brýlí, líce i podlahu slzami.
Nechá mě o samotě, co mu zbývá. Jen se na mě shovívavě podívá a lehce zavrtí hlavou.
Zkoušela jsem různé fígle:
No smůla. Asi je údělem kuchařů a kuchařek trochu si u vaření pobrečet.
Nebo máte nějaký osvědčený tip?
Další články autora |
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...