Mám milenku. A ne jednu.

Mám milenku. A ne jednu. A nestydím se za to. Před nikým. Před nikým kromě svojí ženy. Ta se to nikdy nesmí dozvědět. Opustila by mě. A to bych nepřežil. Miluju jí totiž.

Má měkké bříško a trochu povislá ňadra, nadává mi, když po holení neumyji umyvadlo a černé vousy zůstanou přilepené na jeho stěnách. V neděli peče štrúdl, protože ví, že ho mám rád, a žehlí mi košile na služební cesty.

Jenže já na žádné služební cesty nejezdím. Místo toho protáhnu kufr podchodem na druhou stranu ulice, nasednu na tramvaj a dojedu do hotelového pokoje za Janou, Hanou, Petrou, Renátou, Klárou, Bárou, Kateřinou, Alenou nebo Justýnou. Je to nebezpečná hra, ale já si nemůžu pomoct. Zbožňuju pelešit se v posteli v pokoji číslo třicet dva, hrát si na ředitele, co ho podřízení štvou, manželka nechápe a děti nedocení.

Na noční stolek položím hodinky Casio za čtrnáct tisíc pět set, které jsem dostal k padesátinám, do skříně pověsím své dva obleky Hugo Boss, jeden šedý a jeden černý, tři košile z bio bavlny a  stejný počet luxusních kravat. Ty jsem si koupil sám. Doma jsem tvrdil, že je do práce nutně potřebuji, ale nebyla to pravda. Ze skleněné mísy na stole vysypu do igelitového pytlíku dekoraci v podobě sušených okvětních lístků červené růže a místo ní naaranžuji ovoce koupené v Tescu naproti přes ulici. Mezi řečí pak nezapomenu zmínit něco jako: „Dej si hrozny, jsou výborné, před chvíli je donesla pokojová služba.“ nebo „Kdybys měla hlad, objednal jsem nějaké ovoce.“ Také dám do ledničky chladit víno. Většinou je červené, protože to mojí ženě nechutná, a tak je nekupujeme. Ale já je děsné rád, a proto si ho dopřávám alespoň tady.

Ve skutečnosti jsem prodavač. Prodávám kompresory. Šroubové stacionární, pojízdné, pístové, velké, malé, levné, drahé, podle toho, co kdo potřebuje. Jsem dobrý prodavač. Taky už mám dvacet pět let praxe. Ale jako prodavač kompresorů bych Janu, Hanu, Petru, Renátu, Kláru, Báru, Kateřinu, Alenu ani Justýnu nedostal. To jsou všechno nóbl dámy, unuděné paničky bohatých podnikatelů, zvyklé jen a jen na to nejlepší. Jsou neustále samy, načančané a navoněné, chodí od ničeho k ničemu, jezdí na relaxační pobyty a mají milence. A tím milencem jsem já. Mám štěstí.

Renáta

První vyvolenou je tentokrát Renáta. Sprchuje se po divoké noci, co jsme spolu strávili. Má velmi štíhlé nohy, drobný zadek a malá prsíčka s velkými růžovými bradavkami. Přijde mi to sexy a musím se hodně držet, abych jí na těch kozičkách neudělal cucfleky. Jednou se mi to totiž podařilo a ona se pak na mě osopila a už s ní vůbec nebyla řeč. „Ty jsi prase, Zdeňku!“ spílala mi. „Co teď asi řeknu manželovi, když si toho všimne? Jak mu to do prdele vysvětlím?“ Nevěděl jsem a manžel si naštěstí ničeho nevšiml.

„Tak ty už vážně musíš odjet?“ slyším její hlas z koupelny.

„Ano, bohužel,“ proklouznu za ní a pozoruji, jak si pění šampón ve vlasech. Je krásná. A opuštěná. Jako všechny moje milenky. A já jsem ten dobrák, co se jim tu samotu snaží trochu ulehčit. Nemohu zkrátka odolat smutným ženám. Chci je rozveselit, chci je milovat, aby byly tak spokojené, šťastné a zakulacené jako moje manželka.

„To je škoda. Myslela jsem, že bychom si spolu mohli zajít na snídani a pak se válet celý den v posteli.“

I já bych to chtěl, ale odpoledne dorazí Klára a já musím utěšit a potěšit i ji. Nemohu přece ostatní své svěřenkyně zanedbávat, to bych byl špatný milenec, to bych byl špatný chlap.

„Zní to lákavě, ale nejde to. Zajdi si na snídani sama. Já si zatím připravím podklady na odpolední jednání, zabalím si, osprchuju se a vyrazím.“

„A nechceš si dát tu sprchu se mnou?“ pohlédne na mě koketně přes rameno a opře se zadečkem o sklo sprchového koutu.

Ale co, Klára má přijít až za pět hodin, sprchu a případnou rychlovku ještě stihnu. A tak ze sebe shodím hotelový župan a vklouznu za ní.

Klára

„Tak jak ti dopadlo to dopolední jednání?“ vyzvídá Klára a pohazuje hlavou. Klára vždycky pohazuje hlavou. Je jako malé hříbátko, co ho pustili do výběhu a ono si teď může skákat a skotačit, jak se mu zlíbí.

„Dobře, výborně. Ale nechci se bavit o práci. Pověz mi, jak ses měla ty? Stalo se ti něco zajímavého od doby, kdy jsme se viděli naposledy?“

„Stalo,“ přikývne a zamračí se. Je to ještě malé děcko, napadne mě. Je mladší než moje dcera. A už je plná zklamání a smutku. Zajíček chycený do pytláckého oka. Ptáček ve zlaté klícce.

„A povíš mi o tom?“

„Povím, ale až později.“

„Jak chceš,“ neodporuji jí, protože si právě rozepíná podprsenku.

Schová se za mnou pod peřinu a přitulí se ke mně.

„Líbím se ti?“

„Jistě. Jsi nádherná.“

„Ty si to opravdu myslíš?“

„Samozřejmě. A ty snad ne?“

„Ne. Jsem ošklivá.“

Zírám na ni s pusou dokořán a snažím se přijít na to, jaký všivák jí mohl nasadit takovou hloupost do hlavy.

„Ošklivá?! Jak si na to prosím tebe přišla? Ty jsi… ty… jsi bohyně, jsi dokonalá! Úžasná! Každá žena by chtěla vypadat jako ty.“

„Vážně?“ začervená se a rty se jí zvlní do úsměvu.

„Vážně. Máš krásné poprsí…,“ a něžně ji políbím na každý ze vzdouvajících se kopečků, „a krásné břicho,“ a dám jí pusu na pupík. „Máš také krásný klín,“ posunu svoji hlavu níže a ona se směje a už vůbec není smutná a já mám z toho radost.

Eva

„To je dost, že jsi doma,“ spustí moje drahá žena, jen co zarachotím klíčem v zámku. „Neříkals náhodou, že dorazíš v poledne?“

„Promiň, miláčku, ujel mi vlak, a tak jsem musel čekat na další.“

„Mohls mi dát přece vědět. Čekala jsem na tebe s obědem.“

„Mrzí mě to, drahoušku, už se to nestane,“ kaju se a tisknu si ji do náruče.

„Nech si to cukrování a běž se umýt. Ohřeju ti to.“

Moje drahá žena. Je skvělá. Je nejlepší. Vaří a ohřívá a já ji miluji nade vše. Renáta a Klára zmizí v odtoku spolu s pěnou. Tady je místo jen pro jednu ženu, pro tu moji zákonitou.

„Jez,“ položí mi talíř s pěti knedlíky pod nos a usadí se na židli proti mně, „a poslouchej, mám něco na srdci, co ti musím říct. A neříká se mi to zrovna lehko.“

Zakousnu se do knedlíku a ten se mi v ústech rozplyne. Božská mana.

„Už nějakou dobu s tebou nejsem šťastná, Zdeňku, nejseš pořád doma, jsi stále na cestách, jsi unavený, náladový…  A nemáš chuť na sex. Já vím, že už jsme spolu dlouho a že už nám není dvacet, ale… já se necítím stará a ráda bych se ještě před tím, než umřu, pořádně pomilovala. Ne jednou, ne dvakrát, ale stokrát, tisíckrát…“

Zaskočí mi. Pohotově mi natočí vodu z kohoutku a podá mi ji. Hltám a hltan se mi uvolňuje. „Já vím, že je to nečekané, ale… tak to prostě je. Nejsem už žádná krasavice, nejsem zrovna štíhlá, ale ani nejsem tlustá, a i kdyby… je to jedno… Já už s tebou prostě nejsem šťastná.“

„Jak to?“ vypravím ze sebe konečně. „Pokud jde o sex, to je to nejmenší. Pro mě jsi pořád krásná a žádoucí a já se s tebou pomiluju klidně hned teď a tady.“ Bouchnu pěstí do stolu, abych dodal svému prohlášení na síle. Dokážu to! Miluju jí! A v případě nutnosti si mohu představovat Janu, Hanu, Petru, Renátu, Kláru, Báru, Kateřinu, Alenu nebo Justýnu a jejich mladá ladná těla.

„Nejde jenom o sex, Zdeňku. Já… někoho jsem potkala. A jsem s ním šťastná. Chci se rozvést.“             

Autor fotografie: Illusive Photography via Compfight cc