Když mi bylo osm, stala jsem se svědkem vraždy. Táta, strejda a soused Jarda vytáhli na dvůr našeho Pepu, omráčili ho úderem do hlavy a pak ho podřízli.
„Neplač, Maruško,“ konejšila mě matka a tlačila mi hlavu do zástěry, „Pepík už je v nebi s ostatními prasátky a je mu tam dobře.“ Nevěřila jsem jí a v následujících měsících jsem zatvrzele odmítala pozřít cokoliv, co z mého drahého kamaráda pocházela. Zkoušeli to na mě po dobrém, zkoušeli to na mě po zlém, domlouvali, prosili, láteřili, křičeli, ale já nepodlehla. „To není z Pepíka, Maruško, to je z úplně jiného prasátka,“ uchýlila se matka nejednou ke lsti, ale talíř vždy zůstal netknutý ležet na květovaném ubruse. Otec zuřil. Matka plakala. Nepomohlo nic.
Postupem času se u mě vyvinula silná sounáležitost se všemi němými tvářemi, co jich jen na dvorku bylo: s kachnami a slípkami, s krůtami a husami, s králíky, krávou, kozou, dokonce i se starým smrdutým kozlem, co trknul každého, kdo se k němu přiblížil. Stala jsem se jejich ochránkyní a nelítostně jsem bojovala za zachování jejich životů. Schovávala jsem je u sebe v pokoji, na půdě nebo v Pepově prázdném chlívku. Pár se mi jich také podařilo nepozorovaně přesunout ke kamarádce Lidušce do dřevěného zahradního domku. Zvířátka však pravděpodobně nepochopila, že to dělám pro jejich dobro. Vzpírala se, utíkala a dělala takový hluk, že bylo vše nakonec odhaleno a já dostala výprask prkýnkem na krájení cibule. Bolelo to a já brečela, mé přesvědčení však nadále přetrvávalo.
„Takhle to dál nejde,“ pronesl otec večer před začátkem velkých prázdnin a smutně pohlédl nejdříve na matku a potom na mě. „Rozhodli jsme se s maminkou, že tě pošleme na pár týdnů k tetě Květě. Teta už je stará, je sama a společnost jí jenom prospěje. A ty se aspoň podíváš do velkého města, poznáš nové kamarády a možná dostaneš rozum.“ Hned druhý den mě posadili na vlak a se slzami v očích mi z perónu naposledy zamávali.
U tety Květy jsem si rychle zvykla. Protože ji stále bolely zuby, jedla téměř bezmasou stravu. Zbožňovala dušenou mrkev a zelnou polévku, plněné knedlíky, rizoto a krupičnou kaši. Po obědě si ode mě nechala předčítat z knih a odpoledne mě brávala na procházky po městě. Bylo to krásné. Všechny ty parky a vysoké domy, upravení lidé a výlohy obchodů lákající k návštěvě a k nákupu toho či ono. Oči mi jen přecházeli a srdce plesalo nad vší tou nádherou.
A tak se stalo, že jsem za ty dva měsíce u tety Květy opravdu dostala rozum. Vegetariánství mi už ale zůstalo.
Fotografie: theirhistory via Compfight cc
