Když jsem se přistěhovala do bytu k praktikujícím židovkám, neuměla jsem si moc představit, jak bude šabat u nich doma vypadat. Tady je krátký obrázek z mé nové víkendové rutiny.
To, že moje spolubydlící budou na víkend doma, se pozná především podle toho, že jsou v pátek ráno v kuchyni talíře s namočenou cizrnou a fazolemi. Moje spolubydlící jsou praktikující židovky, takže od pátečního soumraku do sobotního večera se nikdo nesmí dotknout sporáku nebo varné konvice. Všechno vaření je tedy potřeba odbýt v pátek během dne.
Ráno je většinou ještě chvilka klidu. Občas jsou spolubydlící ještě ráno v práci, občas dokupují na trhu potřebné ingredience na večer. Zhruba v půli dopoledne začne úklid a vaření. Většinu příprav v kuchyni vždycky obstarává Nave, dvacetiletá izraelská studentka hudby, která mimo jiné taky zbožňuje Jižní Koreu. Při vaření šabatové večeře tedy kuriózně zní bytem korejská popová hudba a Nave postupně připravuje pečenou zeleninu, kuskus, luštěniny a saláty.
Během odpoledne doráží první hosté. Šabatová večeře je vždycky potřeba s někým sdílet. Když zrovna spolubydlící nejedou na víkend za rodiči mimo Jeruzalém, zvou k nám každý týden své známé a kamarády. Hosté většinou dorazí posledními autobusy, které přijíždí zhruba dvě hodiny před západem slunce. Poté až do sobotního večera jezdí jen taxíky (s šabatovou přirážkou) a ve východním Jeruzalémě arabské autobusy. Většinou to dopadne tak, že hosty zdvořile pozdravím, ale pak se ještě na chvíli schovám k sobě do pokoje a doháním práci do školy. Moje lámaná hebrejština ještě nestačí k několikahodinové konverzaci, takže si raději šetřím slovní zásobu až na večeři.
Těsně před tím, než slunce zapadne, se všude rozsvítí (kromě pokojů, kde se spí), v kuchyni se připraví várnice s horkou vodou na celou sobotu a jídlo se vyloží na velké ohřívací desky, které udržují jídlo teplé celý šabat. Nakonec se zapálí pár svíček na polici vedle jídelního stolu.
Samotná večeře pak začne tradičně. Hosté se postaví okolo stolu a jeden ze zúčastněných odříká modlitbu nad sklenicí vína a požehnání nad chlebem. Potom se jí, a to velice vydatně. Většinou rozumím, o čem se konverzuje, ale do vyprávění historek v hebrejštině se zpravidla ještě nepouštím. Spíš poslouchám hosty, kteří se u nás sejdou. Občas jsou to studenti z univerzity, občas ortodoxní židé, občas cizinci žijící v Izraeli. Ti z hostů, co přijeli z daleka, u nás často zůstanou i přes noc a celý další den.
V sobotu ráno je v bytě velice dlouho ticho. Žádná ze spolubydlících téměř nikdy nevstane před desátou či jedenáctou. I po probuzení se holky jen nonšalantně přemístí do křesel v obýváku, přinesou si jídlo z kuchyně a den spokojeně proleží. Občas vytáhnou knížku.
Poklidný a líně plynoucí den se potom pozvolna přemění na podobně ospalý večer. Návštěvy odjedou prvními autobusy, v kuchyni se vypojí ohřívací desky a unaveně se dojídají zbytky šabatového jídla. Holky jdou po soumraku většinou rychle pracovat na svých úkolech do školy.
Nave říká, že má šabat ráda, protože je to jediný den, který ji donutí být teď a tady, přerušit shon a doopravdy si odpočinout. V tom s ní souhlasím a takhle to zní hezky. Na druhou stranu, když nám tu jednu pochmurnou lednovou sobotu v půli dne vypadly pojistky, holky jen seděly v obýváku v šeru s vypojeným přímotopem. Tak jsem jakožto neznaboh zmáčkla o sobotě čudlík, všude se rozsvítilo, a já šla k sobě do pokoje nesvátečně pokračovat v úkolu z hebrejštiny.
