Přestože druhá intifáda začala před více než patnácti lety, její pozůstatky člověk v Jeruzalémě nalezne na každém kroku, především pak v paměti lidí na obou stranách konfliktu.
Spousta lidí se často ptá, proč se izraelsko-palestinský konflikt už dávno nevyřešil, proč se obě strany nemůžu nějak jednoduše pragmaticky dohodnout a proč je mezi lidmi navzájem tak velká nedůvěra. A velká část z odpovědi je kolektivní paměť, která spoluvytváří identitu obou skupin.
Tak jako si česká společnost pamatuje důležité milníky v českých dějinách a traumatické události dvacátého století, přestože mnoho z nás už je zná jen z vyprávění, podobně si i Izraelci a Palestinci nesou s sebou vzpomínky na předchozí události konfliktu, křivdy a bezpráví. Událostí podobného rázu, která je vryta do paměti většiny lidí, se kterými zde přijdu do styku, je druhá intifáda.
Tato vlna násilí, která se odehrála mezi lety 2000 a 2005, začala z mnoha důvodů. Záminkou pro začátek násilnosti byla návštěva předsedy izraelské pravicové strany Likud Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, důležitější důvodem byl ale krach mírových jednání v Camp David a obecně neúspěšný konec dohod z Osla. Násilné potlačení palestinských demonstraci pak přerostlo v mnohaleté nepokoje, při kterých od září 2000 do července 2007 zemřelo 4228 Palestinců a 1024 Izraelců (viz pozn.). Zatímco Izraelci si při zmínce druhé intifády vybaví především palestinské sebevražedné útoky v izraelských městech, Palestinci si se jménem nejspíše spojí nepřiměřené použití síly izraelské armády a policejní brutalitu.
Jeruzalém se v průběhu druhé intifády nacházel v centru konfliktu, také proto, že zde obě komunity žijí v těsné blízkosti. Mnoho jeho obyvatel má proto tahle léta vryta hluboko pod kůží, a přestože dnešní denní život ve městě působí klidně, vzpomínka na násilí druhé intifády se nedá jen tak snadno zapomenout.
Izraelští profesoři na univerzitě nám tudíž jen tak mezi řečí popisují, jak moc jim připadalo, že si hrají s osudem pokaždé, co v tomhle období nasedali do autobusu. Další Izraelci se jakoby omluvně zadívají na vysokou betonovou zeď oddělující Západní břeh od Jeruzaléma a řeknou něco jako: “Taky se mi to nelíbí, ale já myslím, že to pomohlo”. Na druhé straně zase mladí Palestinci, kteří vyrostli během druhé intifády vzpomínají na to, jak byli členové jejich rodin zcela nepřiměřeně zatýkáni a vězněni izraelskou armádou, nebo jak jako děti utíkali před gumovými projektily při cestě do školy.
Přestože se události druhé intifády zdají být v kontextu denního života v Jeruzalémě někde daleko v minulosti, napětí těchto let výrazně ovlivnilo životy všech obyvatel města. Vzpomínky na násilí a bezpráví tak žijí uvnitř lidí, kteří mají v živé paměti to, jak se k sobě obě strany navzájem chovaly. Každá násilná událost nebo křivda tak jakoby ještě více upevnila protichůdné identity obou skupin, které je pak velice těžké překročit. Pokud pak člověka utváří prostředí podobné tomuto, jakékoli “pragmatické řešení konfliktu” je nevyhnutelně výrazně těžší a problematičtější.
Pozn: Data viz: Office for the Coordination of Humanitarian Affairs (OCHA). “Israeli-Palestinian Fatalities Since 2000 - Key Trends”, 31 August 2007, https://unispal.un.org/DPA/DPR/unispal.nsf/0/BE07C80CDA4579468525734800500272 (accessed on 2 July 2018).
