O Arabských řidičích autobusu v Izraeli

Když se kamarádce v autobuse v Izraeli ztratila peněženka, nemyslela jsem si, že to bude historka na moc dlouho. A už vůbec ne to, že to bude mít tak zábavný konec.

Během pauzy mezi semestry u mě byla na návštěvě kamarádka z Česka. Při cestě do Hebronu si v autobuse zapomněla peněženku, ale zjistily jsme to až večer zpět v Jeruzalémě. Kamarádka pak odletěla do Čech jen s pasem a já mezitím zjišťovala, jestli se peněženka někde přeci jen neobjeví. Objevila. Byla u arabské autobusové společnosti z Izraele.

Asi dvacet procent izraelské populace jsou Arabové, ale většina z nich by o sobě mluvila jako o Palestincích nebo Palestinských Izraelcích. Nejvíc jich žije ve východním Jeruzalémě, na severu země a v Golanských výšinách. Povětšinou jsou to muslimové, ale je mezi nimi i menšina křesťanů a drúzů. Ekonomicky jsou na tom v průměru stále hůře než většinoví Izraelci, také kvůli tomu, že neslouží v armádě, což je v Izraeli mimo jiné také klíč k různým druhům podpory. Občanství mají Izraelské (kromě těch, co žijí ve východním Jeruzalémě, těm byl po válce v roce 1967 udělen jen trvalý pobyt), ale kulturou se často identifikují s arabským světem. Hebrejsky umí většina z nich a občas pak mezi sebou míchají arabštinu s hebrejštinou do jedné velké semitské směsi. Což jsem měla objevit na vlastní kůži.

Kamarádčinu peněženku se mi povedlo lokalizovat v Kafr Kasim, což je arabské město v centrálním Izraeli nedaleko hranice se Západním břehem. Následující týdny byly věnovány tomu, že jsem se snažila domluvit, aby někdo peněženku dovezl do Jeruzaléma. Jazyková bariéra to moc neusnadňovala, ale po dlouhém domlouvání se mi setkání povedlo smluvit na sobotu.

V ten den mi okolo poledního mi zavolá řidič autobusu Hesham. Anglicky moc nerozumí a já arabsky taky moc ne, a tak mi místo srazu sděluje v několika fotografiích dopravních cedulí. Nějakým zázrakem je to ode mě kousek, a tak za ním vyrazím.

Kousek vedle Hebrejské univerzity na malém parkovišti s překrásným výhledem na Skalní dóm pak potkám Heshama a Ahmeda, dva řidiče středního věku, kteří si nonšalantně ustlali v zavazadlovém prostoru svého autobusu. Nadšeně mě pozdraví a hned předají kamarádčinu peněženku. Je v ní vše, doklady, peníze, i cvaknuté lístky z tramvaje. Hesham s Ahmedem, evidentně šťastní z toho, že mají čím zabít čas při čekání na skupinu dětí, kterou vezou na školním výletě, mi hned nabídnou plastovou židli a kelímek Coca Coly. Když zjistí, že se taky učím arabsky, rozsvítí se jim oči. Nechají mě přeříkat číslice od jedné do dvacítky a pak se jen uculují, když se snažím něco říct ve své příliš formální arabštině z učebnic. Přestože jsem ještě nedopila Colu, Ahmed si vzpomene, že může taky udělat kávu, a hned mi dává do ruky druhý kelímek. Hesham mezitím najde na Youtube film o proroku Mohamedovi, který vypadá, že byl natočen v osmdesátých letech někým, kdo měl velmi rád pestrobarevné kostýmy.

„Tak se člověk nejlíp učí jazyk, když mluví s lidmi a když se učí o kultuře,” řekne mi Hesham směsicí arabštiny, hebrejštiny a angličtiny, „vidíš, já taky anglicky neumím, ale snažím se.”

Směju se a upíjím přeslazenou kávu. Dali mi tam cukr navíc, ze slušnosti. Hesham s Ahmedem se mezitím rozhodnou, že mi dají lekci v arabských dialektech, a začnou jeden přes druhého předvádět, jak mluví Arabové v Sýrii, Libanonu, Saudské Arábii, Egyptě a bůh ví, kde ještě. Rozdíl slyším jen občas, ale divadlo je to báječné.

Po tomhle představení se konečně rozloučíme. „Kdybys chtěla, můžeš někdy jet k nám na návštěvu do Kafr Kasem, moje žena dělá to nejlepší arabský jídlo, jaký jsi kdy jedla. Můžeš s námi trénovat arabštinu!” řekne mi Hesham.

Usměju se a mám z toho setkání opravdovou radost. Teď už jen vymyslet, jak tu peněženku dostat do Česka, a bude hotovo.