Když člověk začíná žít v cizí zemi, kde úplně nerozumí řeči ani kultuře, je občas těžké stanovit hranice toho, co je ještě normální a co už nebezpečné. I běžné situace pak najednou mohou vypadat hrozivě. Jen to občas není pravda.
Je čtvrtek večer, konec října. Čtvrtky jsou v Izraeli jako u nás pátek, protože pracovní týden začíná už v neděli. Čtvrtek večer je tedy jedinečná šance jít s kamarády na pivo, také proto, že v pátek po setmění má kvůli šabatu skoro všechno zavřeno a veřejná doprava nejezdí. Následovala jsem tenhle zvyk a teď se po pár pivech vracím poslední tramvají domů. Tramvaj kodrcavě zastaví ve stanici kousek od bran starého města v Jeruzalémě. Dovnitř se nahrnou skupinky podnapilých turistů a podobně podnapilých místních. Vpředu je dokonce rodina s dětským kočárkem. Dveře se s pípáním zavřou a pak znovu otevřou. To samé se pak opakuje ještě třeba dvacetkrát. Dva kluci si začnou špitat, když se venku objeví páni v černém, začnou obcházet vagón a svítit s baterkami na podvozek. Nic se neděje. Podnapilé skupinky ničemu nevěnují pozornost, pár lidí se rozhodne jít pěšky. Baterky, obcházení vagonu, nakouknutí dovnitř, zamračené pohledy. Řidič něco oznámí, ale je tomu těžko rozumět. Vlak se zpola vyprázdní, více podnapilí ale zůstávají.
Člověk trochu znervózní. Některý z těch dvou kluků říká něco o policii. Mám vlastně trochu strach, protože po pár týdnech v Izraeli ještě neodhadnu, co je běžné a na co dát pozor. Hlavou mi rychle prolétnou všechny rady, co mi dali kamarádi před odjezdem. V tramvaji neměj obě sluchátka a nejlépe měj batoh na břiše. Vyhýbej se demonstracím a vůbec podezřelým seskupením lidí. Když se ti něco nezdá, raději odejdi.
Taky se mi podprahově vybaví všechny ty zprávy v novinách a reportáže v televizi, kvůli kterým Izrael bez ustání vypadá jako válečná zóna plná nebezpečí. Pořád dokola ten samý příběh. Násilí, terorismus, konflikt, náboženský fanatismus. Vzpomenu si na všechny ty předodjezdové překvapené otázky o tom, jestli se nebojím jet do tak nebezpečné země.
Tak nerozhodně postávám na perónu. Ještě chvilku, a už vážně půjdu na autobus. Jistě, je to docela kus pěšky a je už dost pozdě, ale kdo ví, co se děje tady. Možná raději přestoupit do toho druhého vagónu, pod něj nesvítili, ne? Ale spousta lidí pořád sedí na sedačkách, to by přece nedělali, kdyby o něco šlo...
Na scénu dorazí dvojice neohroženě vypadajících údržbářů v reflexních vestách. Dva kluci je zvědavě pozorují, nejspíš tomu všemu rozumějí víc než já. Dvojice údržbářů chvilku poslouchá, co říkají pánové v černém s baterkami a pak si nechají ukázat problémové místo. Jeden z nich si pak vcelku nenuceně vyhrne rukávy a skloní se po vlak. Trvá to jen chvilku. Za malý okamžik se zase zvedne a v pravé ruce drží příčinu problému. Omlácený červený skateboard.
