Vysoké šedé zdi, kamery, vojáci a ostnaté dráty. Jak vypadá izraelská hranice s Gazou a jak se žije lidem na obou stranách?
V horkém červencovém dni je kolem hranice Gazy ticho a vzduch se téměř nehýbe. Na malém parkovišti u hraničního přechodu Erez, který představuje jedinou možnost pro civilisty dostat se z Gazy a zpět, je jen pár osamělých aut: Lékaři bez hranic, pár jeptišek v dlouhých hávech, několik taxikářů a skupinka turistů. Z jedné strany obklopuje parkoviště kukuřičné pole, z druhé vysoká šedá zeď a nad hlavou nám přelétá balón s bezpečnostními kamerami.
Situace vypadá klidně, ale člověk zároveň cítí obrovské napětí. Přísně střežená hranice se snaží obě skupiny od sebe co nejvíce oddělit, a tak na naprosté většině míst Palestinci nevidí do Izraele a Izraelci do Gazy. Hraniční přechod smí překročit pouze diplomaté, humanitární pracovníci, novináři a Palestinci se speciálním povolením, většinou potřebující akutní zdravotní péči. Kromě toho se dnešní kontakt mezi oběma skupina sestává z izraelských vojenských útoků uvnitř Gazy a z palestinských zápalných draků a raket padajících na izraelské území.
Je dobré připomenout, že tahle situace nebyla vždy stejná. Poté, co Izrael v Šestidenní válce v roce 1967 dobyl Gazu, její obyvatelé sice nezískali stejná práva jako Izraelci a situace nebyla v žádném případě ideální, ale Palestinci mohli hranici Gazy překročit a najít si práci v Izraeli. V roce 2006 ale vyhrál v demokratických volbách v Gaze Hamás, který Izrael spolu s USA a Evropskou Unií považují za teroristickou organizaci. Od té doby Izrael uvalil na Gazu blokádu, která výrazně redukuje, jaké produkty se mohou do Gazy importovat, stejně jako množství lidí, co smí překročit hranici. Blokáda spolu s častými vojenskými střety způsobila v Gaze humanitární krizi a nedostatek běžných surovin stejně tak jako nedostačující zdravotní péče jsou zde běžné.
Když se tedy člověk narodí v Gaze, malém a velice chudém pruhu země s téměř dvěma miliony obyvatel, jeho možnosti jsou velmi omezené. Prostředí, ve kterém vyrůstá, je plné nejistoty, zákazů a strachu z lidí na druhé straně hranice. I pro ty vzdělané s kontakty v zahraničí je překročení hranice nesmírně složité a naprostá většina lidí se mimo úzký pruh Gazy již dlouhá léta či desetiletí nedostala. Pilířem identity se tak téměř jistě stane nesouhlas se současnou situací a empatie s izraelským úhlem pohledu je téměř nemožná.
Na druhé straně hranice jsou Izraelci žijící blízko Gazy zvyklí na rutinu poplašných sirén a palestinských raket. Přestože útoky z Gazy ani zdaleka nezpůsobují stejné množství obětí jako izraelské útoky na Gazu, i na lidech žijících zde je vidět strach a nepřátelské pohledy směrem k vysoké šedé zdi jsou zde časté. V poslední době pak způsobili zapálení papíroví draci z druhé strany hranice škody v zemědělství, protože na vyprahlé půdě se oheň rychle šíří. Někteří lidé si stále pamatují, jak u nich v minulosti pracovali Palestinci z druhé strany hranice, ale většina si pod Gazou představí už jen velkou šedou zeď a neustálou hrozbu.
Zdá se tedy, že situace na hranici se zasekla v místě, ve kterém je jen velice těžké druhou stranu jakkoli spatřit, natož s ní komunikovat nebo vcítit se do ní. Po české publikum je pravděpodobně jednodušší soucítit s Izraelci žijícími v okolí Gazy, také proto, že je na rozdíl od Gazy možnost tato místa navštívit. Empatie s lidmi, kteří se cítí uvězněni v Gaze, je ale nesmírně důležitá pro porozumění celému konfliktu a také tomu, proč je tak těžké ho vyřešit. Pro člověka, co je konfrontován s dlouhým a krvavým konfliktem jako je tento, je jednoduché cítit při pohledu na Gazu bezmoc a beznaděj. Jestli ale něco může pomoci překonat tyhle zažité vzorce nenávisti a násilí, pak je to právě učení se o obou stranách a snaha o empatii.
