Aneb o hranicích mezi lidmi, byrokracii a taky o věcech, kterých si cizinec cestující v Izraeli a Palestině vůbec nemusí všimnout.
U Mrtvého moře je stále horko a z holých oranžových skal vane silný večerní vítr. Nedaleko od vodní hladiny se na úpatí skal vine silnice ze severu na jih, na které je na hranici Západního břehu a Izraele kontrolní checkpoint. Za poslední dva týdny jsem tím místem projela několikrát, pokaždé s rozdílnou zkušeností, která toho mnoho vypovídá o tomhle místě jako takovém.
Z Jeruzaléma se k Mrtvému moři nejrychleji dostanete průjezdem přes Západní břeh. Cizinec nebo Izraelec si téhle věci téměř nemusí všimnout, protože hlavní silnice se klikatí výhradně Územím C, na kterém má dle Dohod z Osla civilní i vojenskou kontrolu Izrael. Jedinou změnou je to, že na silnici člověk uvidí i palestinské poznávací značky obyvatel Západního břehu. Kromě toho auto na cestě k moři projede jedním checkpointem při výjezdu z Jeruzaléma (když na Západní břeh vjíždí) a dalším pak při výjezdu ze Západního břehu zpět do Izraele nedaleko od rezervace Ein Gedi.
Napoprvé jsem oba checkpointy projela se svým izraelským kamarádem. Skupina mladičkých vojáků od pohledu poznala, že auto ani posádka nejsou z Palestiny, přátelsky nás pozdravili a popřáli hezký den. Podobnou zkušenost má člověk i tehdy, když jede se skupinou cizinců autem vypůjčeným v Izraeli. Hranice je téměř neznatelná, vojáci jsou zdvořilí a na checkpointu nic nepříjemného necítíte.
Napodruhé jsme stejnou cestou projížděli se skupinou palestinských kamarádů. Většina z nich byla z východního Jeruzaléma, který Izrael považuje za část svého území, ale mezinárodní právo ho stále vnímá jako okupované území. Palestinští obyvatelé východního Jeruzaléma také z naprosté většiny nemají izraelské občanství, ale jen takzvané modré karty značící trvalý pobyt v Izraeli. Jeden jediný kamarád měl palestinskou občanku ze Západního břehu.
Na checkpointu u Ein Gedi, kterého jsem si při prvních dvou průjezdech vlastně téměř nevšimla, to byl výrazně jiný zážitek. Skupinka vojáků na checkpointu správně odhadla, že posádka kamarádova auta jsou Palestinci a taky z většiny kluci, a tak se všichni v autě museli legitimovat a výměna mezi oběma skupinami byla výrazně méně přátelská. Hranice najednou byla víc než znatelná, a to jak mezi územím Západního břehu a Izraele, tak mezi oběma skupinami.
Zatímco obyvatelé východního Jeruzaléma mají právo checkpointem projet, kamarád ze Západního břehu, který se narodil jen o pár kilometrů od nich, může to samé udělat jen se speciálním povolením. Náš kamarád tohle povolení měl, ale neuvědomil si, že do Izraele smí vstoupit jen jedním konkrétním checkpointem, kde je veden v databázi a kde mají poznamenané jeho biometrické údaje. Celá posádka auta se tudíž musela otočit a jet nazpět, nehledě na to, že se řidič býval mohl dostat do daleko většího průšvihu. Všichni palestinští kamarádi se pak mně a ještě jedné cizince dokola omlouvali, jako kdyby oni sami udělali něco špatně.
Pointa příběhu není kritika těch pár izraelských vojáků, kterým ještě nejspíš nebylo dvacet a plní si část své povinné vojenské služby kontrolováním checkpointu. Není tím ani to, že hranice jako takové jsou něco špatného. Drobné zážitky, jako jsou tyhle, ale pomohou člověku uvědomit si, kolik takových hranic tady mezi lidmi existuje a jak uměle občas vypadají. Když má člověk všude dveře otevřené, třeba jako cizinec cestující v Izraeli a Palestině, mnohých hranic si často ani nemusí všimnout. Jako cizinec se mohu volně pohybovat po Izraeli i po Západním břehu a bez problémů se spřátelit s lidmi z obou stran hranice. Pro členy obou skupin jsou přitom obě dvě věci často nemožné nebo nepředstavitelné. O to důležitější je občas projít si tím samým místem s jednou a pak s druhou skupinou, aby člověk neztratil perspektivu toho, kolik věcí má jako cizinec snazší a kolik toho Izraelce a Palestince stále dělí.
