Muezzin ve starém městě

O Jeruzalémě se těžko píše. O každé koutě by se dalo bádat roky. Občas je proto potřeba jen popsat okamžik, třeba když muezzin za soumraku svolává k modlitbě ve starém městě. 

Je předvečer šabatu. V Jeruzalémě je nehybný těžký vzduch, a přestože je teprve polovina března, slunce už přes den rozpálilo asfalt a domy natolik, že z nich i v pozdním odpoledni sálá teplo. Jsme na cestě arabským autobusem k Damašské bráně. Autobusy v židovské části města už přestaly jezdit. Jedeme za mojí čínskou spolužačkou, která bydlí na kraji muslimské čtvrti ve starém městě.

Vystoupíme na konečné a procházíme rušnou ulicí směrem ke zdem starého města. I když už se pomalu stmívá, palestinští prodejci mají na chodníku vyloženou spoustu čerstvého ovoce a zeleniny a kousek vedle i ryby ve velkých chladících boxech. Oproti židovské části města, kde už je ticho a prázdno, je tady příjemně živo a plno kupujících nabírá do tašek ovoce.

U Damašské brány do starého města jako vždycky postává skupina vojáků v zeleném. Postává tu vždycky, ale dnes obzvlášť, protože pátek je pro muslimy sváteční den a spousta se jich přes den přijíždí pomodlit do mešity Al-Aksá. Když se tu před pár měsíci protestovalo proti Trumpově uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele, bylo tu armády ještě daleko víc. Dneska je tu klid.

Uvnitř starého města se prosmýkneme úzkými uličkami podél prodejců čerstvého chleba a sušených bylinek a těsně vedle přeplněného kontejneru s odpadky zahneme do dvora velkého třípatrového domu. V přízemí bydlí palestinská rodina se třemi dcerami a vrchní patra pronajímají podnájemníkům, většinou cizincům. Pokoje jsou ve špatném stavu a dům by nejspíš potřeboval rekonstrukci. Taky na střechu se nesmí, protože to nemá ráda izraelská armáda. Byt, kde bydlí spolužačka, má ale překrásný výhled na skoro celé staré město.

Usadíme se s hrnkem kávy u okna. Přímo naproti nám za střechami vyčnívají kopule Chrámu božího hrobu. Dům, ve kterém jsme, je vyšší než většina v okolí, a tak se dá svrchu shlížet na moře plochých i kopulovitých střech, satelitních talířů a kanystrů na ohřev vody. O pár pater pod námi je slyšet skupinka palestinských dětí hrajících fotbal. Kousek dál vlevo je z okna vidět židovské osídlení, které se pozná podle vyvěšené izraelské vlajky a taky podle velkého osmiramenného svícnu na střeše. Jsme v muslimské části města, a tak je tu židovských osídlení jen pár a většinou jsou hlídaná. Tohle má na střeše budovy kromě svícnu taky stanoviště pro vojáky. Na dvoře osídlení si taky hraje trojice kluků, jen u toho mají na hlavách kipy.

Vpravo na západě zrovna zapadlo slunce a do ticha se ozve muezzin. Muslimské volání k modlitbě je slyšet i na univerzitě a u mě doma, ale tady ve starém městě je to jinačí. Má to v sobě zvláštní klid. Pomalu se stmívá a po střechách domů pod námi se procházejí mourovaté kočky. Muezzin zpívá dlouho a postupně se k němu přidávají další z mešit, které jsou od nás dál. Slova se prolínají dohromady a jsou vidět první hvězdy. Za chvíli padne tma, město se ztiší a obě dvě skupinky dětí zmizí dovnitř na večeři.

Ze zdi, o kterou se opírám, se odloupne velký kus omítky a spadne mi za krk. V bytě nemají přístup k internetu a velkými okny do bytu táhne chladný večerní vzduch. „Ale stojí to za to, viď?“ řekne spolužačka a já s ní ze srdce souhlasím.