Poznat zajímavé lidi v hostelu se dá všude na světě. V Jeruzalémě ale člověk často narazí na zcela jedinečné lidské příběhy.
Nad Jeruzalémem se zvolna rozednívá. První paprsky se objeví za Olivovou horou, odkud pak rychle ozáří zlatou kopuli Skalního dómu a béžové střechy kamenných domů ve Starém městě. Prvních pár nocležníků, které brzy ráno probudily zvony křesťanské čtvrti, už ospale upíjí kávu na střeše a pozoruje ještě prázdné úzké uličky.
Jeruzalém, stejně jako řada jiných velkých měst, nabízí širokou nabídku ubytování pro turisty, poutníky i mladé dobrodruhy. Kromě více či méně drahých hotelů a bytů na Airbnb je ve Starém městě taky pár hostelů, které lákají návštěvníky levnými cenami a prastarou atmosférou. V jednom z nich jsem pár týdnů pomáhala a byl to zážitek vskutku jedinečný.
Budova hostelu se nacházela v centru Starého města a byla prý stará přes sedm set let. Pokoje byly malé a s kopulemi, zdi z tlustého bílého kamene a ze střechy viděl člověk město jako na dlani. Hostel stál na hranici Arménské čtvrti, jeho manažer byl Palestinec a křesťan a návštěvníci byli doslova ze všech koutů světa.
Nejčastější hosté byly malé skupinky mladých cestovatelů, kteří se zdrželi pár nocí, prošli si Staré město a za pár dní byli pryč. Na několik dní se v hostelu dokonce objevila velká skupina dánských skautů se žlutými šátky a nadšeným vedoucím. Takové skupiny ale člověk potká všude a není na nich tolik pozoruhodného. Druhou velkou skupinou ale byli jednotlivci, kteří přijeli do Jeruzaléma, protože to pro ně byl velký duchovní zážitek. Byli to mladí i staří, křesťané nebo židé, kteří se většinou zdrželi tak dlouho, jak jim rozpočet dovolil.
Pamatuji si na starého vousatého Američana o berlích, který všem návštěvníkům vyprávěl dokola ten samý příběh o svém jméně a o bohu. Angličan středního věku mi zase popisoval, jak opustil svou práci a dům, aby cestoval po světě a konečně našel ten pravý smysl života. A mladý žid z Kanady se se všemi nadšeně dělil o popis toho, jak se z něj před nedávnem stal hluboce věřící a jak moc se jeho život díky tomu proměnil.
Tuhle druhou skupinu jste často v denní i noční hodiny nalezli v dlouhých hlubokých debatách o víře a bohu a Jeruzalému, které čas od času přerostly do hlasitých sporů. To se pak často objevil hostelový manažer s výrazem někoho, kdo tyhle debaty slyšel už mnohokrát, a rychle jejich teologickou hádku ukončil. Já osobně jsem většinou fascinovaně poslouchala, ale účasti v těchto rozhovorech jsem se snažila ze všech sil vyhnout, taky proto, že se z nich většinou nedalo dlouhé hodiny zdvořile odejít.
Ne zcela výjimečně se mezi skupinkou poutníků objevil někdo, na koho měla duchovní historie a atmosféra Jeruzaléma až příliš velký vliv. Personál nám tak třeba vyprávěl, jak jeden z hostů začal před nějakou dobou v jedné části hostelu bez dovolení pořádat dlouhé duchovní seance s velkými svícemi, dokud ho i s jeho svícemi nevykázali mimo budovu.
Kvůli tomu všemu měl ale tenhle hostel ve Starém městě naprosto jedinečné kouzlo. Po ránu se většina hostů sešla na střešní terase, kde u snídaně pozorovali probouzející se město. Přes den se pak většina rozprchla bloumat ulicemi Starého i nového města, někteří pro suvenýry a fotografie, jiní kvůli objevování dalších duchovních symbolů. K večeru se pak mnoho z nich znovu shromáždilo na střeše, okolo které teď za soumraku kroužili ptáci a kde se zvuk muezzinova volání střídal s kostelními zvony.
“Sem jezdí jen mladý nebo šílený,” řekl mi jeden večer hostelový správce. Hranice mezi výstředností a šílenstvím je asi tenká, ale už dlouho jsem na jednom místě nepotkala tolik pozoruhodných lidí s tak jedinečnými příběhy, jako zrovna v tomhle malém hostelu ve Starém městě. Jen stále trochu doufám, že jsem u onoho správce zapadala jen do té první ze dvou kategorií.
