Ačkoli to možná zní zvláštně, cizinec ze Západu smí v Izraeli i Palestině překračovat hranice, které jsou pro místní často nepřekonatelné.
O Šabatu u nás v jeruzalémském bytě bylo většinou ticho a klid, protože mé izraelské spolubydlící si velkou část dne jen četly v obýváku na pohovce. Občas jsem s nimi obědvala, ale jejich židovské modlitby a požehnání jsem jen potichu pozorovala. V ten samý den v podvečer jsem pak často chodila běhat s kamarády z východního Jeruzaléma. Byli to povětšinou Palestinci, a přestože jsem jeruzalémským dialektem arabštiny neuměla říct téměř nic, všichni z nich byli vždy rádi, když dostali příležitost popovídat si s cizincem a pocvičit svou angličtinu.
Moje spolubydlící a moji kamarádi z běhání se nikdy nepotkali. Nebylo to tím, že bych se oba světy nutně snažila oddělit, ale zkrátka se k takovému setkání jen těžko hledala příležitost, a vlastně ani nevím, o čem by si společně povídali. Když jedna moje německá kamarádka udělala společnou večeři ve svém bytě pro své izraelské a palestinské známé, konverzace se přesto postupně oddělila do dvou pokojů, každého pro jednu skupinu.
Jako cizinec, a ještě se hodí zdůraznit, že jako bílý a západní cizinec, máte v Jeruzalémě jedinečnou šanci tyhle nepsané hranice náboženských a etnických skupin překračovat a vcelku nenuceně se přátelit s lidmi, kteří by se za normálních okolností vzájemně často ani nepotkali.
Podobné je to s i s fyzickými hranicemi. Palestinci ze Západního břehu, nemluvě o pásmu Gazy, mají vstup na izraelské území přísně omezený systémem checkpointů, fyzických bariér a byrokratických opatření. Přestože Izraelci samotní na většinu území Západního břehu smějí (do zón B a C určených dohodami z Osla), dovnitř palestinských měst mají také vstup zakázán. Cizinci, ještě lépe ti s evropským pasem, mohou tyto hranice relativně bez obtíží překročit. Český turista tak může v ten samý den přiletět na letiště v Tel Avivu pak bez problémů přejet do palestinského Betléma, což téměř nikdo z Izraele ani z Palestiny takhle lehko zařídit nemůže.
Poslední příkladem je to, že cizinec si také může vcelku libovolně vybrat, v jaké části Jeruzaléma chce bydlet. Západní či východní část města, izraelská nebo palestinská čtvrť, Evropané mohou bydlet téměř kdekoli a nemají s tím větší problémy. Na západní straně města mezitím nežijí Palestinci téměř žádní a Židé usazující se ve východní straně města téměř vždy způsobí nové problémy a kontroverze. Naprostá většina míst je obyvateli vnímána jako buď jednoznačně židovská, nebo jednoznačně arabská. Jediná skupina, která si může dovolit chovat se podobně jako Evropané, jsou Arabové s izraelským pasem, kterým se také často daří změnou adresy z jedné části města na druhou nevyvolat větší spory.
Ať už tedy jde o přechod checkpointu, kde vás voják bez zastavení pustí, protože máte bílou kůži, nebo o dlouho zažité hranice mezi lidmi, cizinci v Jeruzalémě mají zvláštní výsadu přes tyhle dělící čáry bez problémů proplouvat. S ohledem na místní je to zvláštní privilegium, které si člověk musí dokola připomínat, aby nezapomněl, jak moc je výjimečné. Zároveň to ale cizinci poskytuje možnost nahlédnout na mnohá místa a do mnoha komunit, které jsou místním často uzavřené. Jestli tedy něco bylo první lekcí ze života v Jeruzalémě, bylo to právě toto: Evropané opravdu mají spoustu věcí jednodušší. Jen na to nezapomenout.
