Aneb o kavárenských povalečích, nezasloužených šancích a o tom, proč jsem nestudovala na vysoké škole v Česku
V posledním týdnu jsem narazila na několik článků a vyjádření, které se stavěly velice kriticky k těm ze studentů, co s tou či onou finanční pomocí vyjeli studovat za hranice. Většina z textů argumentovala tím, že kvůli těmhle nezaslouženým šancím pak studenti ztratí empatii k těm, kteří takové štěstí neměli, a budou žít v jakési idealistické bublině, která nemá nic společného s realitou.
Protože jsem bakaláře i magistra studovala v zahraničí (nejprve v Anglii a poté v Izraeli), chtěla bych zkusit vyjádřit, proč podle mě má smysl za vzděláním mimo republiku vyjet.
První důvod je ten, že je to za hranicemi zkrátka jinačí. Studiem mimo republiku člověk vystoupí mimo svou běžnou rutinu a ocitne se v odlišném prostředí mezi lidmi a místy, která nezná. Často je potřeba improvizovat, vymýšlet netradiční řešení problémů a naučit se trochu jiná pravidla hry, aby člověk zapadl do jiné kultury.
Často se při studiu taky setkáte a sblížíte s lidmi, o kterých byste si zvnějšku mysleli, že jsou od vás výrazně odlišní. Když se o cizině dozvídáte hlavně ze zpráv a zprostředkovaných vyprávění, je jednoduché si o lidech skládat obrázek podle kategorií národnosti, barvy kůže nebo náboženského vyznání. Když bydlíte za hranicemi, poznáte jednotlivce. Osobnosti, které jsou stejně různorodé jako lidé doma a které mají mnohdy podobné zájmy, problémy anebo, což je vůbec nejlepší, stejný smysl pro humor jako vy.
Když člověk studuje v zahraničí, daleko lépe si uvědomí, odkud vlastně je. Je daleko jednodušší vidět věci doma z širší perspektivy, když jste od nich dále. Najednou člověk zjistí, že o určitých věcech vůbec nikdy nemusel přemýšlet, protože je lidé okolo něj dělali úplně stejně. Ať už jde o přijatelné množství vypitého piva za večer nebo výklad historie druhé světové války, studiem v zahraničí si uvědomíte, jaké věci vás formují a jaké zažité představy ovlivňují to, co je pro vás domov.
Kromě toho je taky samozřejmě nesmírně zajímavé sledovat různé perspektivy a přístupy ke vzdělání na jiných institucích. Moje bakalářské studium bylo na univerzitě, která je proslavená svým levicovým smýšlením a studentským aktivismem. Potkala jsem tam studenty doopravdy z celého světa a na přednáškách se mi povedlo vystoupit z jinak běžného evropocentrismu a nahlédnout třeba na historii Blízkého výhodu z pohledu postkoloniálních studií. Magisterské studium v Izraeli mi zase poskytlo perspektivu jinačí. Politika Blízkého východu vypadá odlišně, když se o ní člověk učí na univerzitě v Jeruzalémě, ze které je vidět na zeď oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu.
Ale co je možná vůbec nejdůležitější je to, že to celé člověka učí pokoru. Snad nikde jsem si nepřipadala, že vím tak málo, jako když jsem začala žít v Jeruzalémě. A čím více se člověk učí o cizích kulturách, poznává jiné části historie a piluje jazyky, tím víc si je vědom toho, jak málo toho ví. Myslím, že to není špatný pocit. Naopak, pomáhá to naučit člověka naslouchat ostatním, nebýt si pořád tak jistý svým vlastním názorem a mít chuť neustále poznávat a zkoušet nové věci.
Takže bych chtěla říct, že pokud něco přispívá k tomu, aby člověk cítil empatii k lidem, kteří nejsou jako on, a aby si uvědomil, nakolik ho ovlivnilo jeho vlastní domácí prostředí a kultura, pak je to právě studium za hranicemi. Je samozřejmě nesmírně důležité být si vědom všech nezasloužených šancí, které člověku dopomohly k tomu, aby na zahraniční univerzitě mohl studovat. To ale neznamená, že samotné studium mimo republiku nemá smysl.
