Jak si zvyknout na konflikt: o apatii a bezmoci v Izraeli a Palestině

Přestože Izraelci a Palestinci vidí většinu bodů konfliktu rozdílně, na jedné věci se jich překvapivé množství shodne: v dohledné době podle nich nemá zdejší situace žádné řešení.

Izraelsko-palestinský konflikt si téměř každý představí jako sérii krvavých protestů, násilí a teroristických útoků, která je často vidět v médiích. Když člověk slyší ve zprávách o Izraeli či Palestině, je to téměř vždy z perspektivy další vlny násilí nebo nové kontroverzní politické krize. Násilí, bezpráví a diskriminace se zde samozřejmě dějí, ale z velké většiny to není to, co by dominovalo každodennímu životu. Dlouhodobá realita nevyřešeného konfliktu totiž vede také k pocitu, se kterým se zde setkávám překvapivě často, totiž že se už vše zkusilo a že se nic nemůže změnit.

Říká se, že člověk si zvykne na všechno, a jakožto obyvatelé země s nedávnou historií komunismu a nesvobody mají Češi tenhle pocit ještě čerstvě v paměti. Česko, stejně jako jiné státy, si také prošlo obdobím, ve kterém si většina lidí myslela, že starat se o věci veřejné nepovede k žádnému užitku, a ještě to může člověka ohrozit.

Samozřejmě, že historické paralely nikdy nejsou totožné, ale část z českých vzpomínek na normalizační léta se dá též použít k pocitům apatie a bezmoci, které tu v Jeruzalémě relativně často slýchávám, ponejvíce od Palestinců.

Rozhovory s Palestinci ze Západního břehu většinou moc optimisticky nevyznívají. Omezené možnosti ekonomického rozvoje, nerovné podmínky, mocenská převaha Izraele a také zkorumpovaná vláda Palestinské samosprávy, která také kvůli strachu z Hnutí Hamás nezorganizovala volby již od roku 2006. To je jen několik z důvodů, proč mnoho Palestinců ze Západního břehu nevidí příliš možností, jak tamější situaci změnit k lepšímu.

Podobné prvky pocitu apatie a frustrace lze nalézt i u Palestinců žijících v Jeruzalémě, kteří mají z velké většiny tzv. modré karty, které značí trvalý pobyt v Izraeli, ale žádné občanství. Tento status je limituje ve všech oblastech života, od cestování po nemožnost účasti v izraelských parlamentních volbách. Přestože by se ale mohli účastnit voleb do jeruzalémského zastupitelstva, většina z nich k volbám nechodí, buď z nevědomosti, nebo proto, že nechtějí svojí účastí legitimizovat izraelskou vládu nad východní částí města.

Když se člověk dívá pozorně, část z této apatie k řešení konfliktu se dá spatřit i mezi židovskými Izraelci. Izrael má v konfliktu jasnou převahu a mnoho lidí se proto domnívá, že se násilí prozatím podařilo odsunout někam dál od každodenního života, a že vyřešit celý konflikt stejně není s kým. Po letošním vítězství Izraele v Eurovizi tak obrovské davy vyšly do ulic slavit, zatímco krvavé protesty v Gaze o pár dní později vyvolaly v izraelské společnosti jen relativně malou reakci.

O čem to celé svědčí? Především o tom, že dennodenní realita konfliktu z valné většiny není o násilí, ale spíše o plíživém pocitu apatie a frustrace. Historie izraelsko-palestinských sporů je dlouhá a v jejím kontextu vyrostlo už několik generací. Není se tedy čemu divit, že Izraelci ani Palestinci často nemají zájem o to, aby realita nevyřešeného konfliktu určovala jejich životní dráhu. Lidé, kteří se snaží tuto realitu změnit, samozřejmě nadále existují, ale je jich relativně málo.

Srovnávat postoje Izraelců a Palestinců lze jen těžko, protože obě skupiny zažívají konflikt rozdílně a Palestinci jsou jím zpravidla daleko více ovlivněni v běžném životě. Onen pocit, že konflikt nemá žádné realistické řešení, je ale bohužel častý i obou z nich. A když se tenhle pocit jednou objeví, jen velice těžko se mu odnaučuje.