Aneb jak to vypadá, když potřebujete zavolat opraváře vodovodních trubek o šabatu v Jeruzalémě, a co se přitom dozvíte o Česku.
Porozumět kultuře v cizí zemi se dá různými způsoby. Někdo to zkouší přes umění a architekturu, někdo přes historické památky a jiný zas přes cizokrajnou kuchyni. Dle mého názoru je ale jedna oblast studia cizích kultur často opomíjená, a to sice první zkušenost s tím, když potřebujete v zahraničí něco rychle opravit.
Vodovodní trubky v naší jeruzalémské kuchyni přestaly plnit svou předepsanou funkci v předvečer šabatu před dvěma týdny, kdy spolubydlící očekávaly asi sedmnáct hostů na večeři. Provést nutné opravy přes šabat nebylo možné, a tak se potopa dočasně vyřešila mopem a osuškami a kuchyňské kohoutky s pračkou se přestaly používat. Se začátkem pracovního týdne pak začal pozoruhodný proces oprav, který byl překvapivě zajímavý především z kulturního a antropologického hlediska.
První pozoruhodnou věcí bylo to, že byl do oprav v našem bytě velice blízce zapojen náš postarší soused z bytu o patro níže. Osobně přihlížel téměř každé návštěvě instalatéra, každý krok s námi konzultoval a opraváři sami se často divili, že není ani nájemníkem ani majitelem bytu, ve kterém se opravy provádí.
Hlavní atrakcí ale pro mě byly zástupy instalatérů všech věkových i etnických kategorií, které k nám proudily do bytu v průběhu dalších dvou týdnů. Někteří byli mladí Palestinci, jiní postarší ortodoxní židé. Někteří měli nářadí, jiní ne, někteří se pokoušeli zaseknuté místo prorazit, jiní si přinesli malou teleskopickou kameru. Jejich sjednocující charakteristika ale byla, že chodili zpravidla o pár hodin pozdě a přišli se na problém především podívat.
Instalatéři jsou totiž jedinečná skupina lidí. Občas mi připadá, že velká část z nich si svou profesi zvolila jednoduše proto, že je těší chodit k lidem domů na návštěvu a vyprávět historky ze života. Mnoho z nich nejprve sebevědomě vkročilo do kuchyně, vyhrnulo si rukávy a zkusilo znovu pustit vodu z kohoutku. Když bylo jasné, že voda doopravdy neodtéká, vyzkoušeli svou metodu řešení problému, po jejímž neúspěchu se omluvně usmáli a přijali nabídnutou kávu. Často se zdálo, že teprve u oné kávy se dostali k jádru své pracovní náplně.
Klasickou průpovídkou, kterou nám u kávy nabídli, bylo sdělení, že na to ostatní instalatéři šli špatně a že to hned zítra jejich kolega konečně opraví. Mezi další patřilo poznamenání, že to musí být nepříjemné už druhý týden nepoužívat pračku.
Zdaleka nejzajímavější mi ale připadal opálený zcestovalý instalatér středního věku, který se mnou chtěl sdílet své názory na různé národy Evropy. Češi prý podle něj byli nejchytřejší lidé, který kdy poznal, zato o Polácích se vyjádřil překvapivě neuctivě. Snažila jsem se jemně oponovat a naznačila jsem, že rozdíly mezi oběma národy nejspíš nejsou tak veliké. Opravář se na mě v odpověď shovívavě usmál, jako by mi chtěl říct, že tuhle moudrost člověk nasbírá až léty práce jako podomní instalatér.
Po dvou týdnech se pak týmu opravářů, kteří do bytu konečně přišli s potřebným vybavením a novou částí trubky, podařilo k naší radosti závadu odstranit. Soused o patro níže tak nadšený nebyl, protože si k nám jeho žena přišla stěžovat, že práce začaly moc brzy ráno. Na druhou stranu je od té doby v budově klid a u nás v bytě se už nestřídá jeden instalatér za druhým. Jen je potřeba dokoupit kávu.
