Jak se správně potkat

Při stopování člověk nikdy neví, na koho narazí. Občas potká někoho, s kým nesouhlasí, a občas mu s ostatními pasažéry není příjemně. Jen to je někdy z jiných důvodů, než by člověk čekal. 

Jsme tři: já a dva kamarádi. Stojíme u kraje silnice asi deset kilometrů západně od Jeruzaléma, kde jsme se po celodenním výletě ocitli. Stopujeme při západu slunce a začíná se ochlazovat.

Sotva Tim stihne dojíst banán, zastaví nám velké černé kombi se čtyřmi dětmi a jednou ortodoxní židovkou za volantem. Děti se smrsknou dozadu do třetí řady a my nastoupíme. Konverzace probíhá v angličtině i hebrejštině, dle toho, která slova se nám dříve vybaví.

Rodina bydlí v osídlení na Západním břehu blízko Jeruzaléma. Pálí nás jazyk a chceme se jí na to vyptat, protože tahle osídlení odsuzují všechny vlády světa kromě té izraelské. Paní je ale rychlejší a pokládá nám zvídavé otázky o tom, proč tu studujeme a taky odkud jsme.

Tim odpoví, že je z Německa. Žena viditelně znervózní a trochu zaskočeně odpoví:

„Víte, to je pro mě takové nepříjemné… Oba dva mí rodiče byli z Polska…”

Můj devětadvacetiletý kamarád narozený v roce 1989 moc neví, co na to odpovědět. Nakonec řekne: „No, my se o tom samozřejmě hodně učíme a studujeme to, ale ani moji rodiče válku nezažili, takže je to ode mě už trochu daleko.”

Za chvíli vystoupíme na semaforu, poděkujeme a vydáme se na tramvaj.

„Stává se mi to tu v Izraeli hrozně často,” naváže Tim a mě to upřímně překvapí, „že se na mě lidi dívají jinak, když zjistí, že jsem Němec. Řeknou, že si nemůžou pomoct, ale když jim řeknu, odkud jsem, že prý to s nimi něco udělá a nekoukají se pak na mě stejnýma očima.”

Trochu mě to zarazí. Jako člověku z Česka mi to přijde zvláštní, protože doma vcelku častý a bezprostřední kontakt s Němci vůbec nedovolí takový distanc, a hlavně takové zjednodušení. Vybaví se mi ale nedávná situace podobného rázu, kdy jsem se při návštěvě jeruzalémského muzea Holocaustu Yad Vashem v šatně zapovídala s blonďatou upravenou paní z Texasu. Ona odcházela, já přicházela. S pohnutým výrazem v očích mi pověděla, že se jí z toho všeho svírá srdce, ale že je jí to taky zvláštní, protože se přátelí s pár Němci a jsou to milí lidé. Nechci si tu dělat legraci z jedné bezprostřední věty vyslovené ve frontě na kabát ani zlehčovat historii, jen chci ukázat, jak mohou takové maličkosti být v českém kontextu zvláštní.

Sedíme v tramvaji na modrých sedačkách, venku je tma a vedle nás pejzatý kluk něco brebentí do telefonu francouzsky.

„Už vím, na co jsem se měl v tom autě zeptat,” řekne Tim nakonec. „Jestli si myslí, že by bylo lepší, kdybych sem vůbec nepřijel.”

Byla by to podle mě skvělá otázka. Samozřejmě, takhle byla vyslovená trochu do prázdna, ale to neznamená, že nemělo cenu ji říct i takhle dvěma českým kamarádům v tramvaji.

Jestli něco pomáhá k tomu, že si s člověkem z Německa automaticky nespojím na prvním místě Holocaust, tak je to normální každodenní kontakt, blízkost a víc informací. Takže pak s trochou optimismu může být pozitivní vývoj i to, že ta paní z osídlení svezla pár minut autem vousatého kluka z Německa s botami od bahna.