K čemu je ve světě přehlceném informacemi další článek a další blogger? Aneb o životě v Jeruzalémě a proč má smysl ho sdílet.
Mám pocit, že se moc mluví. Jeden přes druhého, co nejhlasitěji a s co největší ozvěnou podobně smýšlejících. Píše o tom teď každý druhý a stejně v tom množství výkřiků to zapadne někam hluboko, napíše se o tom pár ironických vtipů a pak je to pryč.
Proto se stydím psát. Mám pocit, že bych měla radši poslouchat všechno kolem, snažit se pochopit lidi, které potkávám, a hlavně se učit, poznávat nové perspektivy, nové pohledy na věc.
Jenže zároveň mám pocit, že člověk taky může mlčet navždycky. Stáhnout se do role pozorovatele a koukat, jak někdo jiný odvíjí jeho vlastní život jako v kině. Dívat se, jak se okolo něj dějí dobré i špatné věci, opatrně si o nich něco myslet, plnit své povinnosti a doufat, že jednou člověk bude vědět dost na to, aby taky něco řekl.
Takže tahle věc je můj pokus přehoupnout se z role pochybujícího nervozního pozorovatele do role stejně nejistého hráče téhle hry. Nepřijde mi, že umím psát dobře. Nepřijde mi, že vím vše, co bych měla vědět, ani zdaleka. Ale bojím se, že když nezačnu takhle, váhavě a s trochou patosu, nezačnu vůbec nikdy.
Takže bych chtěla nabídnout jednu věc, kterou okolo sebe vidím: Různorodost.
Internet je plný lidí, kteří vybudovali svoji stopu tím, že sdíleli svůj příběh. To já dělat nechci, alespoň ne přímo. Chtěla bych vyprávět příběhy o jiných lidech, o jiných pohledech na věc, o malých detailech, které často ujdou pozornosti. Portréty toho, co vidím okolo.
K těmto Portrétům je ještě nutno říci, že mám to neskutečné štěstí studovat v Jeruzalémě a předtím v Londýně. Nemyslím si, že kvůli tomu lidé, které jsem potkala, byli obzvlášť výjimeční, nebo situace obzvlášť neobvyklé. Na druhou stranu ano, kde jinde ukázat učebnicový příklad různorodých kultur, než ve městě tří náboženství, kde se mísí staré s novým, politika s náboženstvím a Blízký Východ se Západem.
Chtěla bych tedy, ze začátku trochu neohrabaně, zkusit sdílet zdejší příběhy a detaily, které jsou z podstaty lidské, a které snad dokáží na malou chvilku ukázat realitu z pohledu toho, o kterém píšu. Na okamžik se vcítit do někoho jiného a vidět svět jinýma očima.
Je to kapka v moři, uznávám. Ale já nechci být jenom divák. Náhodou se stalo, že mám to neskutečné privilegium vidět život, jak vypadá jinde, a mluvit s lidmi, kteří Českou republiku řadí mezi státy latinské Ameriky. Dá to člověku docela hezkou perspektivu. A tu bych chtěla zkusit sdílet.
