Školní obědy jen pro někoho? Lepší než nic, ale pořád špatně

Diskuse kolem bezplatných obědů se nám posunula. Už nejde o to, zda budou, ale pro koho budou. Dobré je, že už si i jiní politici všimli, že máme problém s hladovějícími dětmi ve školách. To je velký pokrok.

Když jsem to kolegům z jiných hnutí a stran říkala před pár lety a dokonce i před pár měsíci, tak mi nevěřili a významně si ťukali na čelo. „Jsme přece bohatá země,“ jsem slyšela.

Takže v tom vidím pokrok. Už se nebavíme, zda mají být obědy pro děti ve školách z veřejných peněz. Místo toho je tu otázka „pro které“?

Což je právě ta chyba.

Takže několik argumentů, proč je hranice dětských přídavků bez dalších kroků špatně.

Řekněme si to po pravdě. V našem státě jsou přídavky na dítě tak trochu „chudinská dávka“ (na Slovensku je například dostává každé dítě). Je to smutné, ale je to tak. Hranice pro to, aby rodina měla na přídavky nárok, je ve skutečnosti brutální, protože 2,7násobek životního minima je v této zemí strašně málo peněz. 2,7násobek zní vcelku dobře. Jenže životní minimum je pro rok 2019 stanoveno pro čtyřčlennou rodinu (dva dospělí, jedno dítě do šesti let a jedno sedmileté) na závratných 9 850 korun. Takže onen 2,7násobek je 26 595 korun. Se vším všudy. A na všechno. Ano, i s bydlením. Pro čtyři lidi.

Takže když nyní ministr Plaga navrhuje, aby nárok na obědy zdarma měly jen ty děti, jejichž rodiny mají právo na přídavky na děti, tak rodina, která má příjem 26 596 korun o tuto možnost přijde. A pak že je jedna koruna bezvýznamný peníz. Někdy dokáže pravé divy.

Systém bezplatných obědů pro rodiny s právem na přídavek na děti vynechá obrovskou skupinu dětí, jejichž rodiny jsou nemnoho nad hranou této dávky (a ostatně i jiných dávek). Ministerstvo tvrdí, že nárok vznikne přibližně 170 tisícům dětí. Jen jsou to většinou děti z rodin, které už teď dávky pobírají. 

Bylo by dobré vědět jednu věc. Kdyby byla hranice pro přídavky na děti ne 2,7násobek, ale trojnásobek životního minima, kolik dětí by pak získalo nárok? Vyslovím svůj odhad. Bylo by to dalších asi 200 000 až 250 000 dětí. To je zhruba počet tak, jak mi vychází z rozložení mezd v české ekonomice. 

Když jsem přišla s bezplatnými obědy pro všechny děti v mateřských školách a na prvním stupni škol základních, smysl byl zasáhnout právě i tuto zónu rodin „na hraně chudoby“. To jsou rodiny, pracující rodiče, které nemají žádné rezervy, které obracejí každou korunu, nemohou si dovolit prakticky nic navíc nad rámec naprosto nejnutnějšího. Jejich příjmy jsou o pár desítek nebo pár stovek koruny vyšší, než je zákonem daná hranice, ale vlastně na tom prodělávají. Kdyby brali o těch pár korun méně, dostanou přídavky na děti, možná i další dávky. A teď ještě přijdou o možnost, aby se jejich děti stravovaly za veřejné peníze. Chtěla jsem, aby se na školní stravování nahlíželo jako na součást vzdělávání, jak je to v jiných zemích. Dokonce už i na Slovensku a Maďarsku (ale i v Anglii, Skotsku, Finsku…). On to není žádný nevyzkoušený experiment!

Dělat stále hlubší příkop na hraně jedné koruny rozdílu – tak takhle si podporu rodin s dětmi nepředstavuji. Toto přece není způsob, jak vylepšit tragickou porodnost. Jestli ale myslíme vážně podporu rodin, na což všichni politici říkají „ano“, tak udělat ze stravování součást školy (samozřejmě s náležitým navýšením rozpočtu pro školy) je přece správný krok.

Vláda vrátila ministru Plagovi jeho návrh kvůli skoro půlmiliardovým administrativním nákladům. A návrh ČSSD hlasy ANO odmítla. Potíž je, že pokud bude určena nějaká hranice, od které se budou dětem platit obědy z veřejných peněz, vždycky přijdou nemalé náklady na administraci. Každopádně jsme připraveni hledat takové řešení, které pomůže nejen nejchudším, ale také těm možná 200 000 dětí, které žijí často velmi těsně „nad hranicí dávek“.

Měla jsem totiž hlavně pocit, že tady jde o děti, jejich pohodu, o to, aby se školy neplnily sociálními rozdíly hned od malička, o to, že společné stolování má svůj velký význam pro třídy, pro společenství dětí. Nu nic. Hlavně nechci, aby šlo zase jen o peníze a politiku.

Samozřejmě bude zavedení bezplatných obědů alespoň pro děti s právem na přídavky krok dopředu. Pokud zůstanou kolegové z ANO ve svém „pozitivním omylu“ neoblomní, bojkotovat to nebudu. Ale bez dalších zásadních úprav návrhu nevyřešíme situaci těch dětí, kvůli kterým jsem tu debatu vlastně začala: dětí pracujících rodičů, mnohdy samoživitelů, s nízkými příjmy. Hlavně, aby na konci naší snahy o zlepšení nebyl výsledek: „Mysleli to dobře, ale dopadlo to jako obvykle.“