Školský testovací kolaps začal už v listopadu

Zdá se skoro jisté, že od 1. března tato vláda žádné pilotní testování dětí nespustí, žádné další studenty do škol nepovolá. Máme problém s testy, navíc epidemická situace se stále spíše zhoršuje.

Asi každý si musel zmatků kolem otevírání škol a testování dětí alespoň jedním okem všimnout. Pozornost se ale plně upřela na spor uvnitř vlády o nákup potřebných testovacích sad. V extrémně zpolitizované atmosféře vzájemného obviňování kolem soutěže nám však jaksi uniklo, že fatální neschopnost vlády vytvořit ve školách maximálně bezpečné prostředí, které by umožnilo opatrný a postupný návrat žáků a studentů, odnášejí na prvním místě naše děti. To je už taková tradice, že když se politici mlátí po hlavách školstvím, tak je děti přestávají zajímat.

V dramatickém staccatu posledních dnů navíc zapadají i mnohé další důležité okolnosti.

Rovnou říkám, že tady čtenář nenajde žádné odhalení kolem nešťastné soutěže na dodavatele testů. Já jsem u ní nebyla, o té soutěži jako takové nevím nic. A jsem moc ráda.

Co ale vím velmi dobře o nastalé situaci a co je třeba vzít v potaz.

Za prvé.

Za to, že přešlapujeme na místě a nevíme (jako již v posledních 12 měsících tradičně) kudy kam, mohou v tomto pořadí: Andrej Babiš, Robert Plaga a ministr zdravotnictví.

Ministr školství měl o testování ve školách jednat nejpozději od poloviny listopadu 2020 a měl k tomu také činit patřičné kroky. Na jeho stole totiž již tehdy ležely dopisy a zprávy přinejmenším od komise pro Ústavu i od školského výboru Poslanecké sněmovny. Ty ho vyzývaly k aktivitě a ke krokům směřujícím k otevírání škol.

Udělal velkou nafouknutou nulu.

Ne. Pardon. Nesmíme zapomenout tu popsanou A4, kterou po Václavu Moravcovi v polovině února (po třech měsících, tedy více než jednom čtvrtletí) poslal premiérovi a kolegům ministrům a velmi zprostředkovaně i nám, rodičům dětí.

Horečnatá činnost v únoru ale skutečně nemůže zamaskovat měsíce nicnedělání.

Ministerstvo zdravotnictví (neříkám kteří jednotliví ministři, člověk ten orloj ani nestíhá sledovat) mělo už hodně dávno mít maximální zkušenosti s dodávkami testů všech možných účelů a postupů. Vůbec jsme zde neměli řešit ty problémy, které řešíme, neměli jsme se „zaseknout“ na soutěži organizované v šibeničních termínech. To je hanba a ostuda. (A to vynechávám zřejmě velmi výbušný a skandální případ s PCR testy českého biologa profesora Emanuela Žďárského, nad kterým – pokud se potvrdí plná funkčnost jeho postupu – zůstává rozum už úplně stát.)

Když si shrneme toto „za prvé“, zjevně není vlastně nad čím váhat. Vláda je schopná jenom a pouze tak, jak je schopný její premiér (a jím vybraní ministři). Dodejme, že proč premiér přehlíží nečinnost a nekomunikaci ministerstva školství, to je teprve ta opravdová záhada. 

Za druhé. Pokud nyní případně ztratíme (nebo neztratíme, těžko říct) týdny novou soutěží na dodavatele testů pro školství, to je až následný problém. Jistě – právě tato věc je mediálně zajímavá a je v tuto chvíli vidět nejvíce. Ale je to jenom důsledek předchozích chyb. Zpoždění (mnohaměsíční) jsme nabrali už dávno.

Za třetí a tady jdeme na dřeň věci: Během beznadějně opožděného „finiše“ debaty o testování (a otevření škol) se naše pandemická situace výrazně zhoršila. To samozřejmě vede k zesílení diskuse o tom, jak moc se ve školách (a ve školkách, které jsou – pořád na to mnozí rádi zapomínají – prakticky celou pandemii otevřené, aniž by to někoho vzrušovalo a aniž by jim někdo pomohl) šíří nebo nešíří koronavirus. Jenže tato diskuse je skutečně naprosto zástupná (což samozřejmě neznamená, že otázka viru ve školských zařízeních by nebyla důležitá).

Teď jde ale o něco jiného. Ve skutečnosti přece platí, že naprostá většina tříd a škol je poslední dlouhé měsíce zavřená. A přesto máme plné nemocnice. Správně položená otázka tedy zní: Co jsme v mezidobí měli dělat, když uzávěra škol zjevně ke zvládnutí situace nepomohla?

Třeba testovat na pracovištích, která jsou naopak celou dobu otevřená? To vypadá jako velmi dobrá odpověď.

Také jsme mohli zajistit nemocným, aby se nebáli být nemocní, aby měli jistotu, že je to nezruinuje, že to nepohřbí jejich rodinné rozpočty, neudělá to z nich dlužníky nadosmrti. Pak by totiž lidé s příznaky daleko spíše zůstali doma – což přece potřebujeme. To také není nic šokujícího ani nekonečně chytrého. Skoro řekněme, že na to člověk vystačí se selským rozumem.

A kdo je zodpovědný za to, že se to nedělo?

Nejvíce je logicky na ráně duo ve složení ministr průmyslu alias dopravy plus ministr zdravotnictví. A k tomu jim svítí a usilovně na toto téma mlčí jindy tak výřečný pan premiér.

Skutečně nemám ponětí, proč o testování v zaměstnání vláda hovoří až nyní. Je to podobné, jako s testováním ve školách – měsíce se ví, že jde o jednu z důležitých podmínek zvládnutí pandemie. Jenže stejné měsíce asi čekáme na zázrak nebo na to, že se vir někam odstěhuje.

Přetrvávající uzavření většiny škol je i důsledkem toho, že nemáme efektivně zvládnutá ostatní opatření a ostatní prostředí.

Jako členka sociální demokracie si samozřejmě musím nutně klást otázku, jaká je v těchto rovnicích odpovědnost ČSSD.

Bohužel je zjevná, existuje. Jsme ve vládě, odpovědnost neseme, nemůžeme se jí vyhnout.

Ale evidentně je sociální demokracie v danou chvíli sice ve vládě, ale také v bodu zlomu.