Dvouletí rozdělují společnost? Spíš ti, kdo chtějí jejich peníze

Zdá se, že naše dvouleté děti pořádně dělí českou společnost. Mají mít právo chodit do mateřských školek nebo ne? Začíná to vypadat na největší politickou bitvu příštích měsíců.

Od roku 2020 mají mít zřizovatelé školek povinnost přijímat i dvouleté děti. Tedy mít vhodné koupelny, záchody, hračky nebo zajistit plenky. Když jsem před několika lety tuto úpravu zákona prosazovala, bylo už tehdy ve školkách ročně na 40 tisíc dvouletých dětí a 10 tisíc ještě mladších.

Jenže v mnoha oblastech České republiky chybí školkám kapacity, a tak dělíme maminky a rodiny na dvě kategorie. Ty, které bydlí v místech, kde své děti ve věku dvou let do školek dávat mohou, a pak ty, které mají smůlu. Kapacity u nich nejsou, a i když by rodiče potřebovali pro zajištění všech svých dětí také druhý příjem, nemají šanci svou situaci řešit. To není fér. Prostě není.

Nejrůznější iniciativy nyní proti plánu zrovnoprávnit všechny rodiče protestují. Prý trhám děti od maminek.

Ale žádná taková povinnost dát dvouleté děti do školky nevzniká. Je to možnost. Dnes ji mají jen někteří; jak jsem už výše řekla, ročně ji využívá 40 tisíc dětí. A já bych chtěla, aby ji měli všichni. Konec konců společná zařízení pro menší než tříleté děti nejsou nic nového, vždyť zde léta byly jesle.

Právě ty by chtěli vrátit pravičáci typu Václava Klause juniora. Výborně. Nemohl by mu někdo připomenout, že jesle masově vymizely během vlád vedených premiérem Václavem Klausem seniorem? Dílo zkázy bylo dokonáno za působení pánů Topolánka a Nečase. Dnes již nikdo systém bývalých jeslí znovu nepostaví – bylo by to tragicky nákladné. Mnohonásobně a mnohonásobně nákladnější, než kolik bude stát dobudování a skutečně důkladné personální zajištění kapacit v mateřských školách.

Ještě více se mi líbí, když fandové pana Klause juniora na Facebooku doporučují, ať maminky využívají jesle soukromé. Asi nikdy nečetli jejich ceníky nebo patří k těm šťastným pár procentům národa, kterým na nějakých deseti nebo sto tisících korun zase tak nezáleží. Pod deset tisíc korun za měsíc totiž jesle neexistují. Plus tak 1500 na jídlo. Tomu říkám rada k nezaplacení.

Ale toto odkazování na soukromá zařízení něco přece jenom ukazuje. Jde o peníze. Na investice a na zajištění pedagogů potřebných pro vhodné rozšíření kapacity školek jich bylo vyčleněno poměrně hodně. Jak se zdá, mnoho lidí by bylo rádo, kdyby končily jinde než ve školství. Jinde, než třeba u učitelek, které je třeba ve školkách udržet.

Určitě není náhoda to neustálé zdůrazňování, že soukromý sektor umí poskytovat lepší služby, než sektor veřejný. To už známe. Touha privatizovat a omezit veřejnou službu postihla za různých pravicových vlád a pravicových hejtmanů zdravotnictví. Ku prospěchu všech? To sotva. Školství je nyní na řadě.

Scénář má být jednoduchý. Kdo bude chtít pro svoje děti školky nebo lepší vzdělání, než mu poskytne zchudlá veřejná instituce, ten bude muset platit. A ze vzdělání se stane stejný byznys, jaký naplánovali Klaus, Topolánek a Nečas pro zdravotnictví.

Naštěstí jim to úplně nevyšlo. Příští měsíce budou rozhodovat o tom, zda se jim to nepodaří ve školství.