Vražedná vendeta

Tento příběh je skutečný, krutý a samozřejmě velmi smutný. A opět je to příběh o tom, jak žijí a jednají rozdílné kultury, národy a náboženství. I když tento příběh nemůže mít s Bohem nic společného.

Před třemi lety jsem hledala do svého penzionu v Řecku hospodyni. Přišla jedna Albánka, která tvrdila, že je Řekyně. Ano, v Albánii žijí Řekové, jejichž život je podroben albánským zákonům. Ale o tom budu psát jindy.

Její práce se mi nelíbila. Na sobě měla propocené tričko a žehlila jeden ručník dvě hodiny. Dívala jsem se na ni, kam až dosáhne její prodlužování hodiny. Nebyla hloupá a nechtěla si to se mnou rozházet. Přivedla drobnou ženu v černém oblečení. Její bílý a velmi krásný obličej lemovaly husté černé vlasy s moderním sestřihem. Stoupla si tiše za žehlicí prkno a během hodiny vyžehlila kupu prádla. Bylo rozhodnuto. Nechám si ji, přestože neuměla dobře řecky. 

Mery, tak se jmenuje, uklízela můj byt a já ji sledovala. Byla nesmírně pořádná a neskutečně smutná. Netušila jsem, že sleduji matku brutálně zavražděného kluka, o kterém mluvilo celé pobřeží od Veliky napravo i nalevo. Dost jsem o té vraždě věděla nejen díky TV, ale díky tomu, že syn Mery pracoval společně se svou matkou u mojí sestřenice, která nám do podrobnosti příběh vyprávěla, protože byla poslední, která ho viděla živého. Ovšem viděla i auto a dva muže, kteří jej do černého džípu odtáhli.

Mery neměla vůbec albánské rysy. Tvar lebky byl kulatý na rozdíl od jiných albánských obličejů, její obličej byl jemný, tak jako její bílá perleťová pleť. Mluvila tiše. Neodpovídala mi na moje dotazy. Neslyšela, ale to jsem nevěděla. 

"Proč tě neznám? Znám všechny Albánky a Albánce, co tu žijí?" zeptala jsem se jí a obrátila jsem ji směrem k sobě, aby mi rozuměla.

Mery mi spadla do náruče a začala plakat.

"Jsem matkou mého milovaného zavražděného syna. Toho, kterého upálili, toho, jehož duše nemohla v klidu odejít," odpověděla a schoulila se ke mně ještě více. 

Cítila jsem její slzy na mém proplakaném tričku, a tak jsem ji jemně posadila, před ní jsem postavila kávu a nechala jsem ji vyprávět její smutný a krutý příběh. Vůbec jsem nemusela mluvit, na nic se ptát. Mery mi svůj příběh řekla jedním dechem.

"Byla to vendeta. Můj syn se zamiloval do jedné albánské prostitutky, která má tři děti, avšak do dneška pracuje v bordelu. Synovi bylo dvacet jedna let a jí bylo o dvanáct let více. I ona se do něho údajně zamilovala a tak odjela do vězení za svým manželem, kde ho požádala o rozvod. A to byla asi největší chyba. Prosila jsem syna, ať se s ní rozejde, protože mu začali chodit výhružné sms, že ho zavraždí. A on se s ní rozešel. Ten vrah dostal deset dní volna, udělal to, když ho pustili na dovolenou z vězení."

Její hlas ztrácel na síle a znovu propukla v pláč. Její nádherné černé oči byly zalité slzami, tak jako celá její bytost. Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat, co mám dělat, jak jí mám pomoci. Byla jsem stále potichu, abych nepřerušila její proces vypravování.

"Zavřeli ho, ale druhý vrah je venku. Mého syna nejdříve utloukli železnou tyčí, pak ho dvakrát střelili do hlavy, pak mu vyřízli pohlavní orgán, pak ho podpálili. A jeho mrtvolu odvezli na posvátné místo ke kostelu Ag. Dimitrios. Tam dokonali vraždu, tam ho i spálili. Nemůžu tomu pořád věřit, jak musel trpět, jak mu  nedali šanci, aby jeho duše v klidu odešla. A teď bude soud. A já mám po synovi jenom jeho botu, jedinou botu, která po něm zbyla."

Mery jsem ještě ten rok, měsíc před jejím soudem, odvezla do ČR. Chodila jsem s ní po staré Praze, snesla bych jí modré z nebe, jen aby byla silnější, jen aby její bol byl o trochu menší. Její příběh jsem poslouchala a psala celé hodiny, ale knihu jsem stále nedokončila. Čekám na další soud, jak dopadne. Vrah byl odsouzen na doživotí, ale žádá o propuštění. U prvního soudu tahle jemná osůbka propašovala do soudní síně nůž, ale policie jí ho zabrala. Stačila hodit po vrahovi jen lahev s vodou a plivnout mu do obličeje.

Zastavila jsem se u sestřenice pro ryby. Nebyla jsem tam od doby, kdy mi Mery příběh vyprávěla, protože moje sestřenice, resp. manželka mého bratrance, odmítla u soudu a na policii vypovídat. Nechtěla jsem si od ní koupit ryby, chtěla jsem, aby věděla, proč už k ní nikdy nepřijdu, chtěla jsem jí říct do očí, že je velký srab a že ti dva pro ni několik let pracovali. Syn Mery konkrétně od svých čtrnácti let. A také jsem jí to řekla. A ona se tak blbě usmívala, že bych ji nejraději vrazila facku. Odešla jsem hrdě a řekla jsem to Mery, aby měla alespoň další kousíček mojí podpory.

Vloni Mery vytrhaly všechny zuby, byla na několika punkcích nosu, ale její bolesti neustaly. Jde na operaci krční páteře a já za ni jezdím k poutnímu místu, kde nechala postavit malý kostelíček pro jejího syna. Rozsvítím svíčku, donesu květiny a Mery ví, že jeho pomníček je čistý a plný květin. Z Mery se stala pravoslavná křesťanka a na krku nosí křížek. 

Zuby ji vytrhali zbytečně. Svůj problém ještě nepřekousala, nespolkla, nevydýchala ani pusou, ani nosem, ani srdcem. Její páteř se zbortila pod nánosem velkého smutku a velkého osamění. U jejího manžela propukla schizofrenie a druhý syn ze strachu z vendety, který nemá nic s příběhem společného, až na to, že je to bratr zavražděného, odjel do Anglie. 

P. S.

Mery pro mě není žádná hospodyně, žádná uklízečka, je to moje nejlepší kamarádka, kterou mám z celého srdce ráda. Je to žena, která si zaslouží lepší osud. Dostane ho?