Tati, nechci už kulhat!

 „Tati, chci tančit, chci cvičit, chci normálně chodit,“ řekla jsem tátovi v mých osmi letech. Tento příběh je v pořadí druhým ze tří, které mě zformovaly do dnešní podoby. Vážně jsem se od mých tří příběhů asi nezměnila.

Kdo skutečně píše tak, aby měla povídka nebo celá kniha sílu, kdo píše svoje autentické zážitky, aniž by je přikrášloval, tak smekám klobouk, protože sama vím, jak je to náročné. Celý život si ze svého dětství dělám legraci, ale ono bylo opravdu krásné. Pravda? Nebylo to dětství. Žila jsem život dospělé ženy, až když jsem začala podnikat, tak mi maminka moje dětství vrátila. Vážně.

Přišla jsem ze školy domů zklamaná, protože mě nechtěla vzít učitelka do tanečního českého kroužku. V řeckém jsem tančila, ale kulhala jsem, jenomže mi to nevadilo, protože všechny řecké děti dělaly, že se nic neděje a byly pod přísným dozorem řeckých rodičů, kteří by jim nedovolily náznak úsměšku. I to byl určitě důvod, že jsem vůbec jsem s tím kulháním neměla problém. Nepamatuji si, že bych kvůli tomu brečela nebo byla zakomplexované dítě. Chodila jsem na tělocvik, i když v lékařské zprávě bylo „osvobozena z TV,“ ale já byla malá a naši neuměli číst česky. Zprávu jsem našla, když jsem přestala viditelně kulhat.

Seděla jsem na záchodě ve žlutém flanelovém pyžámku a kývala jsem nožičkami. Jedna byla zkroucená dozadu. Opřela jsem se rukama o kolena, vidím to jako dnes, a dala jsem si předsevzetí. Bylo mi asi šest let, když jsem se rozhodla, že budu spisovatelkou. Můj táta psal o občanské válce a psal do novin, které vydávali v Rumunsku. A to byl ten jeho problém. Psal úhledným, téměř krasopisným písmem do velkých černých sešitů.

Několik řeckých dětí z našeho města dostalo v karanténním táboře obrnu. Byly mi dva roky a pamatuji si jenom jeden silný moment. Mamka seděla pod mým oknem. Držela jsem se za mříže a dívala jsem se na maminku, která ke mně nesměla. Až potom jsem se dozvěděla, že jí lékaři nosili jídlo, seděla tam deset dní hladová a čekala, jak na tom budu.

Jenom dvě holky jsme z této šílené nemoci vyšly tak, že to na nás nebylo potom vidět. Jeden byl ochrnutý na půl těla, Vula měla jednu nohu hubenou a velmi zkrácenou a vystudovala medicínu. Pak se odstěhovala do Řecka, kde si otevřela ordinaci ortopedie. Aris, můj spolužák také mírně kulhal, ale vypadalo to, že chodí frajersky. Já kulhala hodně, ale měla jsem štěstí, moje nohy rostly stejně, akorát ta jedna byla od kolene otočena dozadu.

„Tak tati, co uděláme, nechci už kulhat,“ řekla jsem tátovi, bojovníkovi, který nevěděl, jak tento boj vyhrát, jak vybojovat pro dceru zdravou nohu.

Bylo mi osm let. Podívala jsem se mu zpříma do očí, ve kterých jsem viděla opět ty slzy, ale já hledala odpověď.

„Holčičko, slibuji, že to nějak vymyslím,“ odvětil tatínek a já čekala, co to bude.

Hned druhý den mi nasadil kolem kotníků pevně řetízky, které zamkl a já musela chodit s velkou bolestí a s knihou na hlavě po bytě. Řetízky táta utahoval podle toho, jak se mi noha rovnala. Byla jsem urputné dítě, takže jsem nebulela, prostě jsem byla holka, která se těšila, jak bude chodit tančit. Nevím, jestli se to podařilo za rok nebo za delší dobu, ale v jedenácti jsem vyhrála nějaký přebor v umělecké gymnastice. V našem řeckém souboru jsem začala tančit jako první, což byla něco.To znamenalo, že jsem byla z těch holek a kluků nejlepší.

Vlastně ani tak vážný příběh neumím dnes napsat napínavě, i když by si to zasloužil. Měla jsem normální dětskou radost, konečně jsem si natáhla lyže a sjela jsem kopec, konečně mě přijala učitelka Nováková i do českého tanečního kroužku. Cvičila jsem jedna radost, jenom jsem nikdy nemohla skákat přes tyč do výšky, noha neměla sílu se odrazit. A naši mi koupili první kolo.

"Máš hezké nohy, holčičko," říkával i táta i maminka, která měla opravdu krásné nohy. Je pravda, že nemám žádné žilnaté nohy, nemám celulitidu a mám je hladké jako moje maminka.

Myslím si, že i díky tomu, že rodiče nevěděli, že nemám chodit na tělocvik, se moje touha prostě znásobila. Koleno mě sem tam hodně bolí, ale já si ho namažu nějakou koňskou mastí a nemyslím na to. Naučila jsem se sjezdovat na lyžích. Dívala jsem se na syna a najednou jsem ztratila strach z tohoto sportu, protože jeho skvělý táta je všechno možné, jenom to není žádný sportovec. A tak jsem sjela v italských Dolomitách i černé sjezdovky, kdy jsem narazila hlavou do stromu a urvala si to koleno, které mi obrátilo kdysi nohu do zadu. Operaci jsem odmítla a dál jsem sjezdovala s ortézou na koleni.

Někomu se zdá, že se obnažuji, ale kdybych měla udělat svůj skutečný lidský striptýz, tak to není na článek a stejně byste mi nevěřili nebo byste mě nechápali. Ale o tom to není. Není důležité, zda mi čtenář věří či ne. Pro mě je důležitý jediný moment a tím je, že vím:

„Kdo chce, tak dokáže všechno. A neznám slovo NEJDE TO.“

Abyste si mohli dát některé souvislosti dohromady, pokud vás to zajímá, tak ty moje tři příběhy jsou už na blogu, tedy dva, toto je ten třetí a já sem dávám odkazy. Jejich pořadí je následující:

1. Kohout http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=701466

2. Mám hlad http://katerinakaltsogianni1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=701115

3. Dnešní článek

P. S.

Nelitujte mě, byla jsem šťastné dítě.