Síla, která se dá těžko popsat

Budí mě kamarádka, protože jsme se dohodly, že jdeme na východ slunce. Na nočním stolku stále běží počítač s nějakým dokumentem. Mám pocit, že jsem spala 5 minut. Nakonec vstanu a uvařím kávu, kterou si bereme sebou k moři.

Je před šestou, když vyrážíme k moři a sedáme si na lehátka, protože oblázky jsou studené. Čekáme na ten zázrak, čekáme na to, až se nad mořem vyhoupne slunce. Srkáme kávu a já už ho vidím, jak se klube v dáli, přesně tam, kde končí obzor a začíná nebe. Je oranžové a tak se podívám na hodinky, jestli je to pravda, že slunce vychází pouze 2 minuty a 7 sekund. Upíjíme kávu, která chutná skvěle, protože trpělivě stále čekáme s upřeným zrakem na zázračnou kouli, na zářivé slunce.

Východ slunce je důstojný a je oranžový. Když je kousek nad mořem, tak se znovu podívám na hodinky, uběhly tři minuty. Očekáváme  tu záři, kterou slunce hodí na moře. Je stále nízko, takže nám udělá takovou oranžovou světélkující cestu, na kterou si nemůžeme stoupnout a dojít k němu. Ovšem můžeme si tu cestu k němu představit. Stále čekám, až hodí ten ohromný třpyt na moře, ale je červen, takže jenom se rozšiřuje ta světélkující cesta, která končí u břehu. Svlékám si triko, pod kterým mám plavky.

Kolikrát v životě jsem slyšela o bohu, o víře, o patronu moře Ag. Nikolaose, o tom, že když věříme v boha, tak je to dobře. Ale tato viditelná síla slunce, která hází ty boží paprsky do moře, kde je život, fauna, kde plavou malé i velké ryby, je prostě skutečná, je opravdu boží, vidím ji, mohu do ní vstoupit, mohu ji cítit. Věřím, že ten paprsek na moři je opravdu boží, že je tam bůh v té jeho největší a nejsilnější záři, kterou má Slunce.

Zavřu oči a nechám se unášet představou, jak kráčím k tomu slunci, které mi připadá, že je tak blízko. Stoupnu si na kraj moře a vstupuji do té záře. Přivřu oči a děkuji slunci, děkuji té boží záři a té mořské síle za to, že toto mohu zažívat, že se nacházím na místě, kde se můžu spojit s kameny, které žijí miliardy let, že mohu vidět východ slunce, že mohu vstoupit do hedvábného moře, kde je ten zářivý pruh, který vypadá jako cesta k slunci a k nebi.

Ponořím se do něho a znovu cítím tu sílu a laskavost slunce i moře. Lehnu si na záda a nechávám na sebe působit tu záři. Snažím se vzpomenout, kolik mi bylo let, kdy jsem se cítila krásná a šťastná. Síla záře slunce a moře mi to nedovolí. Je to prosté, cítím se silná a šťastná dnes v tom ranním koupání, v tom očekávání, kdy se nad mořem objeví slunce, které tak důstojně vychází na nebe, aby svítilo na celou Zemi.

Mokrá se dívám z břehu na ten úžasný obzor, kde cítím velkou svobodu. Mohu plavat a jít kam jen chci. Obzor, který je spojený s nebem je tak svobodný prostor, že si snad ani lepší neumím představit.