O zmenšení prsou, aneb jak jsem si řízla ostudu

"Velká prsa, velká duše," říká se. A ona je to určitě pravda. Protože zmenšení prsou hodně bolí, duše prostě potřebuje svůj prostor. 

Vycházím z kosmetického salónu v nejteplejším městě Řecka - Larissy. Byla jsem si odpočinout, protože moje práce byla velmi těžká. Nechala jsem si udělat čokoládový zábal na tělo, pak jsem se vysprchovala a vyšla jsem ven. To bylo období ozdravných pobytů, kdy jsme se starali u moře o onkologické děti a vozíčkáře. Moji skvělí zaměstnanci se chovali úžasně a byli určitě rádi, že na pár hodin zmizím. Vzpomněla jsem si na slova Gábinky, která se mě ptala, proč se nedívám po mužích? Tak jsem si nasadila brýle, na sobě jsem měla upnuté černé šaty s výstřihem a nesla jsem se hrdě přes dvě náměstí, kde sedělo snad milión lidí.

Dívala jsem doprava a doleva a každý se za mnou otočil. Opravdu každý, malé děti, babičky, starci, ale i muži a ženy. Vyhodnotila jsem, že je to chyba, že se nedívám, dokonce jsem v tu chvíli litovala každé příležitosti, kdy jsem neupřela svůj pohled nikam a přišla jsem o ten krásný pocit, že jsem "koukatelná." Došla jsem k výloze, ze které vyskočila anorektická lesbička a hned se na mě vrhla. Rukama se mi opřela o prsa a já měla chuť ukradnout nějakému dědulovi hůl a přes ty ruce jí praštit. Můj pohled sklouzl na výlohu. A co tam nevidím! Z mojí velké tašky visela ohromná krajková podprsenka číslo osm. Vypadalo to příšerně. Vlekla jsem vlastně jakoby třípatrovou tašku. Bože, proto tolik zájmu o moji osobu! Co teď? Mám ji hodit zpět do tašky a jít znovu přes ta náměstí i přes to horko? Jinak nebudu mít přehled. Vzdala jsem svůj výzkum a šla jsem k autu a opět jsem se rozhlížela, jaký vzbuzuji zájem. Měla  jsem ty sluneční brýle, tak jsem se mohla v klidu dívat. Zájem o moji osobu značně poklesl a já jsem odjela do Veliky. Těšila jsem se, jak jim při večerní poradě na sebe prásknu, co a jak jsem zase provedla. Ovšem, já jsem tady chtěla psát o zmenšení mých prsou a o tom, co tomu všechno předcházelo.

Už jsem to nemohla vydržet. Neustále docházení na EKG, bolesti za hrudní kostí a kolikovité křeče pod lopatkami a následné infúze, mě donutily k rozhodnutí, že si dám zmenšit prsa. Ale nejdříve, jak to vůbec začalo.

Byla jsem v páté třídě, když mi tatínek stydlivě podával podprsenku, mamka dělala večeři a ještě dělala, že nic nevidí. Holt, jsem vyrůstala v řecké rodině, kde diskuze o prsou, o prádle a o menstruaci byla tabu. Táta mi balíček strčil do ruky a šel servírovat polévku. Pamatuji si to přesně, protože to byl pro mě šokující zážitek. Balíček jsem rozdělala a v ruce jsem držela modrou ošklivou saténovou podprsenku číslo dvě. 

Začala jsem strašně brečet, styděla jsem se tak, že by ani celá řecká vesnice nedokázala udělat takový rámus. Neměla jsem o vesnici ani páru, protože jsem tehdy v Řecku ještě nebyla. Nemohla jsem ani dýchat. Otec mi sdělil, proč byl s tlumočníkem ve škole, proč musím mít podprsenku. Důvod? Protože v páté třídě byl tělocvik dohromady s kluky a oni se dívali, jak mi pod tričkem poskakují prsa. Prsíčka to tedy fakt nebyla. To bylo pro moji dětskou duši drsné, takže jsem opětovně ječela a brečela jako nejlepší italská herečka. Aby mě táta uklidnil, tak mi slíbil, že ji tedy půjdeme vyměnit za jinou. Stále jsem ječela, že tuhle nosit nebudu, že chci krajkovou s perličkou. Chudák táta. Druhý den musel dojít pro krajkovou podprsenku. Měla mašličku a ve středu mašličky perličku.

Byla jsem tehdy velmi štíhlá, ale nedětsky vyvinutá, prostě jsem byla velmi prsatá. Nepoměr mých prsou k mým až hubeným nohou a úzkým bokům byl markantní a samozřejmě přitahoval pohledy mužů. Na přehradě jsem lezla do vody tak, aby mě vidělo co nejméně lidí, mezi muži bych se nejraději plížila jako voják, protože ty jejich pohledy byly šílené. A já šílela také. Styděla jsem se a hrbila jsem se, abych prsa trochu schovala.

V sedmnácti letech jsem šla do kina na italský film, kde hrála moje oblíbená herečka. Aniž by to věděla, tak mi zachránila moje mládí. Italská sexbomba Sophia Loren, která hrála svůdnou roli a kroutila se v úžasném černém prádle mi najednou otevřela oči. Její prsa překypovala nad sexy podprsenkou, její tělo bylo obtažené černým korzetem. Velký výstřih dal divákům nahlédnout na její hruď. Svoje prsa ukazovala hrdě a byla si vědoma své unikátní ženskosti. Hned druhý den jsem začala nosit upnutá trička, minisukně a výstřihy. Naučila jsem se chodit tak, abych svoje přednosti ještě více zdůraznila. Nechávala jsem se fotit s bižutérií a můj hrudník včetně obličeje se dostal do světa. To už jsem nosila podprsenku číslo pět a bavila jsem se tím, jak se na mě muži dívali. Začala jsem toho i zneužívat. Když mě vyvolal angličtinář, tak jsem se kroutila jako ta Sophie. Byl to gay a pohled na mě byl pro něho totálním utrpením. Známky jsem dostávala podle toho, jak daleko jsem zašla nebo, jak dlouho vydržel mít zabodnuté oči v třídnici, aby se na mě nemusel dívat.

A pak přišlo těhotenství a moje prsa se zvětšila na číslo deset, no vážně, vůbec nepřeháním. Prof. MUDr. Pilka mě prosil, ať kojím, že přeci jenom nemají tolik personálu. Za šílených bolestí jsem to nějak zvládla, začala jsem znovu cvičit, jezdila jsem na kole a hrála jsem můj milovaný tenis. Musela jsem nosit dvě podprsenky, ale blokování zad, bolestí za hrudní kostí, válení se po zemi v šílených křečích při sklříplém nervu atd., tomu všemu jsem neunikla.

Po mém veškerém úsilí jsem zhubla, ale prsa  mi zůstala velká a  kupovala jsem podprsenky číslo osm. Naprosto nepřijatelné číslo, velikost i váha "předností." Rozhodla jsem se, že tedy půjdu na zmenšení k jednomu kamarádovi do Brna, skvělému profesorovi a velké lékařské kapacitě  plastické chirurgie. Znal mě a chápal moje bolesti zad, ale nechápal, proč si chci zmenšit prsa. Miloval prsaté ženy. Nezapomenu, když byl v Řecku a viděl moje holky z týmu s malými prsy, jak je přemlouval k silikonkám. Určitě byl ochoten je operovat zadarmo, jen ať mají nějaká prsa.

Na oplátku se jeho milý tým nade mnou sklonil již na operačním sále a jeden z doktorů se mě naprosto vážně vyptával, jestli si svoje prsa přeci jenom nechci nechat, jelikož oni je většinou ženám zvětšují. Ještě jsem se stačila usmát a odpovědět "NE" a už jsem klimbala v narkóze. 

Po probuzení jsem měla vysoké horečky. Zmenšování prsou je operací náročnou, protože prsa mají jemná nervová zakončení. Bolelo mě to, ale vydržela jsem. Jako vždy jsem byla nedisciplinovaný pacient a asi za měsíc už jsem skákala v Řecku buď při aerobiku, nebo na kurtu, případně jsem skákala do auta, když jsme zachraňovali nemocné děti. Měla jsem svoje vytoužené pětky, pevné a krásné. Věděla jsem, že nesmím ztloustnout, abych neměla větší břicho, nežli prsa. Ale víte, jak to bývá? Přitáhneme si to, co nechceme.

Přišlo divné období a já jsem přestala sportovat a začala jsem pomalu tloustnout. A tak jsem si vloni šla koupit plavky do Řecka do Široké ul. v Praze, kde prodává ta mediálně známá paní přes podprsenky a povídá:

"Co to chceš za číslo? Ty máš 85 i," řekla, spíše na mě zařvala, a hodila po mě nejdražšími plavkami v prodejně, ne-li v celé Praze.

"Aha, a to je co za číslo?" špitla jsem.

"A, b, c, d,......i - prostě je to číslo deset. Ty snad neumíš abecedu? Koukej si je nandat," rozkázala a v kabince mi do plavek pomohla. Plavky mi padly, jako kdyby mi je někdo šil na míru.

Paní byla spokojená, já byla vykulená a tak jsem zavolala milému profesorovi do Brna. On se nestačil divit, jak je možné, že mi ta moje prsa zase tak moc vyrostla. A já už to asi vím.

Moje osobnost si prostě nepřála zmenšit duši, proto asi. Jiné vysvětlení nemám. A i kdybych zhubla na původní váhu mojí největší štíhlosti, tak prsa mi nezhubnou, protože duše se nezmění. A to je moc fajn, i když to bolí a sem tam musím na kapačku.

I přesto jsem v létě měla milý trapas, kdy dva čeští turisté netušili, že rozumím česky. 

"Viděl jsi ty silikonky?" povídá jeden druhému a otočili se tak, aby si mě dobře prohlédli.

"Halo, pojďte sem. A dejte mi ruku, vytaste prst," rozkazovala jsem nekompromisně. 

Muž tak učinil a já mu bodla jeho prst do mého prsu s otázkou, jestli je tam důlek. 

"Není," odpověděl a celý se zpotil.

"Tak to nejsou silikonky, chápete?" a odkráčela jsem hrdě na pláž i s velkou zmrzlinou a s dobrým pocitem, že jsem zase někoho něčemu přiučila.

Během těch let, co jsem podnikala a pohybovala jsem se mnoho měsíců na pláži jsem samozřejmě viděla, kolik žen má umělá prsa ze silikonu. Chápu je a vůbec nesoudím, zda je to správně nebo špatně, protože když se žena chce cítit žensky, tak chce mít i prsa. Jenom ten silikon nesmí prasknout, jak se stalo mojí kamarádce. 

P. S.

Mám nutkavý pocit odletět za Sophii Loren a moc ji poděkovat za její postavu v tom úžasném filmu, za její neuvěřitelné herecké výkony a za tu roli, která mi otevřela dveře do života ženskosti.