O tom, jak jsem překousla žížalu, o tom, že se dobrovolně přiznávám, že jsem Řekyně, o tom, že jsem chtěla být pilotkou, protože se jenom v letadle cítím jako doma. O tom, že zdraví není klišé, ale je velmi cenné.
Jako holka jsem koketovala jsem i s touhou být pilotkou, aniž bych tušila, jak mi letadla přirostou k srdci, jak důležitou roli sehrají v mém životě.
Vloni jsem se rozhodla, že založím amatérské divadlo. Po mnoha letech jsem si uvědomila, že nastal konečně také čas pro mě. O maminku jsem se do její smrti společně s bratrem řádně postarala, kluk dodělal VŠ a oženil se. Jeho svatba rozhodla, že na operaci krční páteře nepůjdu, chtěla jsem na svatbě tančit. A co čert nechtěl, týden před vánocemi do mě v plné rychlosti najela ženská. Stála jsem na semaforech a ona asi zírala do telefonu. Můj krk dostal další ránu. Její pejsek skončil u ní na předním skle, ale nebyl ani vyděšený. Já ano.
Slíbila jsem si, že si budu plnit svoje sny a jako ideální mi přišlo založit amatérské divadlo. Budu si psát svoje scénáře, budeme zkoušet a budeme se u toho smát. Určitě se dostaneme i do Bohnic, abychom zahráli divadlo těm, co se tam léčí. Bedlivě jsem studovala některé ženy, se kterými jsem mohla trávit více času na pláži, kde vládl smích a pohoda.
V děsném mrazu jsem nastartovala auto, sotva jsem vyjela ze zmrzlé zahrady, řídila jsem jednou rukou a druhou ruku jsem si pumpovala už od domu, aby nějaká ta žíla vyskočila. Doma jsem měla připravenou činku, ale tu jsem zapomněla na stole i s peněženkou. Den začínal hrozně i díky mému nevyspání, protože jsem se v noci dívala na úplněk měsíce a domlouvala jsem mu, ať jde pryč, ať mi nekazí spánek.
Ležela jsem na EKG a výsledky byly skvělé, chtělo se mi hrozně spát, takže jsem natáhla tu ruku, kterou jsem netrénovala. Zůstala jsem ležet i proto, abych si náhodou nelehla při odběru nedobrovolně. Chudák sestřička, která se tohoto úkolu ujala. Jakmile bylo jasné, že jde K. K. na krev, tak se sestry klidily a měly moc práce.
Podařilo se nabrat jenom jednu zkumavku, druhou už bych nezvládla. Sestřička si oddychla a doktor rozhodl, že jedna zkumavka stačí. Žíla praskla a já mám pěknou modřinu.
Doma jsem si udělala kávu a lehla do postele, otevřela laptop a začetla jsem se do jednoho blogu, abych si zkrátila čas čekáním na krevní výsledky. Opět se mi chtělo spát, ale článek z blogu mě probral. Tak a je to! Určitě neusnu, půjdu dolů k pevnému počítači a budu psát reakci. A do toho mi zvoní telefon.
Volá mi Sedmikráska, jejíž hlas zněl velmi smutně. Bylo jasné, že se potřebuje vypovídat.
„Můžu s tebou mluvit? Cítím se strašně staře. Ptám se, jestli mi takto bude plynout můj život?“ slyším ponurý hlas Sedmikrásky.
Vzpomněla jsem si, podle čeho vybírám do amatérského divadla ženy. Podle toho, jestli se herečkami narodily. To není u žen nic neobvyklého a je jich hodně, ale ne všechny vládnou talentem hrát si se životem a s muži. Asi tak nějak jsem si vybrala v loňském létě i Sedmikrásku, která za mnou v létě jezdí do Řecka k moři.
„Poslouchej, vím, o čem mluvíš. To není jenom tvůj problém, ale problém všech žen asi tak od pětatřiceti let, někdy i od třiceti. Dokonce je to problém i mužů,“ odpověděla jsem a přitom jsem si dál četla znovu ten článek z blogu, který mě dokonale probral.
Sedmikráska byla opravdu žena vkusná, čistá a voňavá. Ráda se oblékala a chodit s ní nakupovat v Řecku byla legrace, protože Sedmikráska řešila každý kousek plavek, šortek a triček. Její štíhlé postavě slušelo všechno. Dá se říct, že Sedmikráska je atraktivní a zralá žena, za kterou se určitě ohlédne nejeden muž.
„Takhle mám žít. To je život?“ pokračovala Sedmikráska v jejím bolu a úvahách o stáří, které byly umocněny depkou ze zimního počasí.
Přemýšlela jsem nad tím, jak jí mám odpovědět. Přestala jsem číst blog. Vlastně jsem věděla, co jí asi řeknu, co by jí mohlo pomoci, co pomohlo mě samotné. Znovu jsem jukla na blog, pak jsem tím víkem laptopu práskla a uvědomila jsem si, že nezdravé EGO je horší, nežli špatné EKG.
„Máš už velké děti? Máš svůj byt? Máš svoji práci? Můžeš si dělat, co chceš? Jsi finančně zabezpečena?“ ptala jsem se úmyslně.
„To jo....,“ nedokončila větu Sedmikráska, protože jsem pokračovala v otázkách.
„Jsi velká nebo malá?“ zeptala jsem se.
„Jak to myslíš?“ zeptala se nejistým hlasem Sedmikráska.
„Jsi svobodná nebo nesvobodná? Jsi chytrá nebo jsi nějaká blbka?“ přitvrdila jsem, abych jí rozkmitala mozkové závity a odvedla pryč z toho smutku, který zbytečně přikrmovala.
„Počkej, počkej, to všechno jsem. Jak jsi to říkala, jestli jsem velká nebo malá? A jestli jsem svobodná?“ opakovala otázky Sedmikráska.
Moje otázky byly cílené. Jejich výběr byl ovlivněn i tím blogem. Byla jsem dokonale probrána a připravena střílet jednu otázku za druhou, ale usoudila jsem, že tyto zásadní otázky, které se týkají nás všech, by měly Sedmikrásce stačit.
„No jo, to je pravda, to je super, to je dobrý. Ne fakt, je to super, díky“ slyším už energičtější hlas Sedmikrásky, která miluje slovo SUPER.
„Ale stejně jsem už stará,“ opakovala zase Sedmikráska.
„Neštvi mě, když se cítíš stará, tak i stará budeš. Musíš být k tomu životu trochu drzá,“ odvětila jsem a myslela jsem to naprosto vážně.
Začala jsem Sedmikrásce vykládat o tom, jak jsem si nesplnila sen být pilotkou, jak jsem chtěla moc létat, jak jsem se o to pokoušela, protože jenom v letadle jsem se cítila doma. Můj život ve dvou tak rozdílných státech mě neustále nutil a nutí se ptát, kde jsem vlastně doma?
„Prosím tě, fakt jo? Si zase děláš legraci, co?“ reagovala Sedmikráska.
„Ne, vůbec žádnou legraci si nedělám, vážně to byl můj sen lítat v oblacích a nebýt přízemní. Dokonce bych v tom letadle i bydlela. Jenom tam vím, že jsem člověk, aniž by někdo řešil můj původ a národnost. A ještě se ti přiznávám, že jsem Řekyně, která překousla žížalu kvůli kuličkám. A ještě ti musím říct, že mám i českou příslušnost,“ vyhrkla jsem ze sebe to, nad čím mnohdy přemýšlím.
„Co blbneš, to vím, že jsi Řekyně, proč se přiznáváš? Vždyť jsi na to hrdá, ne? A kvůli jakým kouličkám?“ divila se Sedmikráska.
„Jasně, jsem na svůj původ hrdá. A nemluvím o kouličkách, ale o kuličkách,“ smála jsem se a podívala jsem se na to víko laptopu, jestli jsem ho nerozbila.
"Ale ty nejsi Češka, jsi Řekyně," reagovala na moji poznámku o mojí české příslušnosti.
"No jo, jsem Řekyně, byla jsem Řekyně a zůstanu Řekyní, mám prostě řeckou i českou příslušnost. ale někteří to ani netuší," odpověděla jsem a vůbec jsem neměla chuť dál vysvětlovat, proč jsem to řekla.
Ještě chvíli jsme se Sedmikráskou rozebíraly život i chuť překousnuté žížaly. Napadlo mě, že Sedmikrásce chybí aktivity, které ji rozveselí.
Dostala dva úkoly. První byl takový, že měla na starost najít alespoň jediného muže, který by se nám hodil do divadelního souboru, který by se prostě hodil do jejího života, ale to jsem jí neřekla. Druhý úkol se zdál být jednoduchý. Sedmikráska se měla usmívat, pokud bude pochodovat někde venku a hledat toho ideálního muže, nakupovat nebo půjde na kafčo.
„Jé, to bude prima. A fakt se mám usmívat, když není čemu? A to bych možná mohla potkat nějakého toho prince, co? To je super, na to se těším. A ten úsměv je nutný?“ zeptala se Sedmikráska a došlo jí to, že tudy možná vede ta její cesta, aby byla už konečně spokojená.
Rozloučily jsme se a já zavolala doktorovi, který mi půjčil dvacku na parkoviště, jak to s tou mojí krví vypadá? Výsledky byly skvělé. Trhla jsem za límec, který nosím od té nešťastné bouračky, kdy jsem poskočila v zastaveném autě o nějaký metr a hodila jsem ho na zem. O kolik poskočil můj problém s krční páteří to ještě nevím, uvidíme.
Kdybych byla teď v Praze, tak Sedmikrásku vytáhnu na kafe nebo na oběd, obejmu ji a poděkuji ji za to:
- že jsem musela zavřít laptop, abych ji vnímala
- že jsem díky otázkám přemýšlela o tom, kolik znám velkých lidí
- že jsem díky otázkám nepřemýšlela nad malými lidmi
- že jsem si vzpomněla na překousnutou žížalu
- že jsem si uvědomila, jak je každý den, každá hodina, každá minuta bez starostí skvělá
- že Řecko má tolik ostrovů a já tu kotvu můžu hodit, kam budu chtít
- že takových lidí jako já hodně
- že Česko mi dalo v mém životě hodně a že nepotřebuji kotvu
- že mi dnes Sedmikráska zachránila hodiny psaní, rozborů a hledání objektivní pravdy
P. S.
Objektivní pravda stejně není pro každého z nás tou naší pravdou. A zdraví není klišé. Je ta cenné, že si ho nemůžeme koupit. Zní to ale jako klišé, že? A že to víme, že?
